ROČENKA 2014
ROČNÍK IV
rozhovory
Ostravská
NEJ 2014
Tereza Vilišová
www.ostravainfo.cz
Redakce Obsah
OKNO
změna je život
Staré přísloví praví, že v životě máme
jednu jedinou jistotu. Dříve nebo
později přijde změna.
Ostrava těchto dnů je toho živoucím příkladem. Tam, kde kdysi stála
elektrocentrála, se dnes nachází galerie Plato a vedle se hraje badminton. Na místě staré koksovny je teď
největší obchodní centrum Karolina.
Ve sprchách dolu Hlubina hraje divadlo Petra Bezruče Landsmannovu
hru Pestré vrstvy. V plynojemu hraje
Janáčkova filharmonie a v celé Dolní
oblasti Vítkovice probíhá každoročně Colours of Ostrava. VŠB–TU pro
změnu v Porubě otevírá Národní superpočítačové centrum IT4Innovations v celkové hodnotě 2,4 miliardy
korun.
Než jsme se pustili do přípravy letošní ročenky, byl jsem přesvědčen,
že oktáva, jak název napovídá, má
rozsah osmi tónů. K mému úžasu
sice osm tónů má, ovšem díky dvěma půltónům se celá vejde do rozsahu sedmi tónů. To jsem se dozvěděl
z rozhovoru s pianistou Martinem
Kasíkem, který studoval Janáčkovu
konzervatoř v Ostravě a dnes vyprodává koncertní haly v Americe a Japonsku. O všech dalších, kteří jsou
nějakým způsobem s Ostravou spjati a šíří slávu našeho města po celém
světě, se dočtete na následujících
stránkách této ročenky. Každý den
najdete OKNO – Ostravské kulturní
noviny na webových stránkách OIS:
www.ostravainfo.cz.
Jiří Surůvka�����������������������������������������������������������������������������������������������4
Fotografická soutěž�������������������������������������������������������������������������������8
OIS Karolina����������������������������������������������������������������������������������������������9
Trojhalí Karolina: Pleskot, Nohavica, Gebauer a další�������������10
Velký svět techniky. Hrajte si a dotýkejte se�������������������������������� 11
David Kotek.. .................................................................................. 12
Ivanka Lefeuvre............................................................................. 15
Ostrava město mezi městy... a secese������������������������������������������� 18
Frank Viehweg�������������������������������������������������������������������������������������� 20
David Kantor������������������������������������������������������������������������������������������ 22
Martin Kasík������������������������������������������������������������������������������������������� 24
Jindřich Šimek�������������������������������������������������������������������������������������� 28
Jaromír Konečný���������������������������������������������������������������������������������� 32
Co vše se může také dít na věži. Camera obscura������������������� 35
Ota Filip�������������������������������������������������������������������������������������������������� 36
Zářivé krystaly Bohumila Kubišty v Ostravě������������������������������ 40
Tereza Vilišová�������������������������������������������������������������������������������������� 42
Jakub Mazůch���������������������������������������������������������������������������������������� 44
Ostravou s průvodci���������������������������������������������������������������������������� 47
Pěknou zábavu po celý rok 2015 Vám přeje
šéfredaktor
Redakce:
Zleva: Táňa Krajčová – zástupce šéfredaktora, Martin Straka – fotograf, Jan Král – redaktor,
Jiří Šimon – redaktor, Adriana Kramolišová – redaktorka, Radim Chytka – šéfredaktor
ISBN 978-80-905662-3-1
Vydal: Ostravský informační servis, Prokešovo náměstí 1803/8, 702 00 Ostrava
ISSN 2336-2065
E-mail: [email protected], tel.: +420 599 443 096
Fotografie: Martin Straka, Radovan Šťastný, Jan Král, Vladimír Kiva Novotný (titulní strana), archiv OIS www.ostravainfo.cz
3
výtvarné umění
Jiří Surůvka
Náš člověk v Londýně
Osm současných českých malířů
vystavovalo svá díla od půli února do půli března v prestižní londýnské Frameles Gallery. Výstava
nazvaná Český postmodernismus
měla velký úspěch u kritiky i publika. Pro velký zájem dokonce byla
o týden prodloužena. Nestává se
často, aby české současné umění
takto vycestovalo na tak dobrou
adresu. Mezi osmi vystavujícími nechybělo ani jméno Jiřího Surůvky.
Docent Ostravské univerzity a známý ostravský výtvarník se do londýnské Frameles Gallery vypravil
i osobně.
Jirko, jak se to vlastně stalo, že vaše
práce obdivoval Londýn? Přece jenom, kdo by se v srdci staré dobré Anglie zajímal o nějaké zapadlé
Čechy, že…
Všechno způsobil profesor etiky na právech
University v Cardiffu Jiří Přibáň a jeho kniha
Obrazy české postmoderny. Kniha obsahuje
4
několik esejů, v každém z nich se Pribáň věnuje umělci, kterého on považuje za důležitého. Letos kniha vyšla v angličtině. Profesor
Pribáň chtěl knihou propagovat české umění
a vyjednal i naši výstavu v Anglii. Frameles
Galerry je poměrně slušná galerie, myslím,
že patří mezi třicítku nejvýznamnějších soukromých galerií v Londýně.
Kritika výstavu hodnotila jako nejvýraznější vystoupení českého umění, dokonce
nás přirovnávali k České surrealistické
skupině. Ne tedy tvorbou, ale tím, že Česká surrealistická skupina byla známá mezi
válkami tím, že je druhou nejsilnější hned
po francouzské. To bylo od kritiky lichotivé.
Výstavy současného českého umění v západní Evropě nebývají každý rok. Vlastně
ani ve východní Evropě. Prostě české výstavy se ve světě moc nekonají.
dost významná komodita. České státní
instituce trpí tím, že funkcionáři se rvou
o posty ředitelů, ať už v Národní galerii
nebo České filharmonii. Ani žádný pořádný soukromý altruista se nenašel. Pokud se
už najde movitý člověk, který dává peníze
do umění, tak do něj dává svůj byznys plán
spočívající spíše v tom, aby umělce nějak
ošulil, než aby do něj investoval. Což je
krátkozraká politika. Takový Charles Saatchi – viděl jsem v Londýně jeho galerie –
ten právě investuje peníze, koupí umění od
mladých umělců, fedruje to, propaguje po
světě a pak vlastně i vydělá. To je podstata
západního altruismu. Konat dobro a sobě
též. To jsme u nás ještě nepochopili. U nás
je zásada dělat někomu zlo, ať je mi z toho
dobře. To už mě trochu rozčiluje, tenhle
východní model.
Proč tomu tak podle tebe je?
Nikoho to nenapadne, což je naprosto šílené. Ostatní státy své umění podporují.
Dávají do něj peníze a vyvážejí výstavy.
Protože umění, to je v dnešním světě také
Pojďme zpátky do Londýna. Jak
dlouhá tam ta tvoje mise vlastně
byla?
V Londýně jsem byl od soboty do soboty,
vernisáž se konala ve středu, uprostřed
www.ostravainfo.cz
výtvarné umění
týdne. Londýn jsem nikdy předtím nenavštívil, udělal jsem si tedy takový týdenní
turistický výlet. Vlastně výtvarně turistický. Obešel jsem si galerie i zajímavé
londýnské čtvrti. A navštívil jsem české
kamarády.
Žije jich v Londýně hodně?
Kupodivu v Londýně je značně velká česká klika, soustředěná kolem Red Gallery.
To je takový zvláštní prostor, něco jako
v Ostravě Cooltour. Myslím tedy co do velikosti. Obsada je zcela jiná. Jde o aktivní
lidi, kteří propagují české umění. Dokonce jsem tam zjistil, že se zde prodávaly
na aukci moje věci. Tu aukci organizovalo České centrum Londýn v době konání
Olympiády v roce 2012. Malovali jsme
tehdy takové dětské vláčky, které se potom
dražily. Vydražilo se nějakých šest tisíc liber pro nemocné děti. A v galerii jsem se
dokonce setkal s Irkou, která si můj vláček
na aukci koupila. Ta se se mnou nadšeně
objímala, fotila se se mnou… Jako zdravotní sestra přesně pochopila, co jsem
chtěl bílým vagónkem s červeným křížem, poškozeným a znovu opraveným,
říci. Metaforu péče a samaritánství.
Učinil sis pro sebe nějaké resumé
z celého pobytu, nějaký ucelený londýnský závěr?
Mně ten týden tam úplně stačil. Musel jsem pořád chodit. V Londýně vůbec
všichni někam pořád chodí. Nejrychlejším dopravním prostředkem ve městě
jsou totiž nohy. Protože je tam šílený provoz a všichni pospíchají. To se mi vůbec
nelíbilo. Taky proto nežiji v Praze, ale
v centru Ostravy, kde je lidí čím dál méně.
Jsem tak zvyklý na velký prostor kolem
sebe a pomalou chůzi. V Londýně je naopak stísněný prostor, spousta lidí, každý
běží za svým cílem. Skoro jako v New Yorku, kde je to řádově ještě horší. Tam už se
po chodnících řítí tisíce lidí. V Londýně to
jsou alespoň stovky.
Takže, co jsi všechno viděl?
Byl jsem se podívat například i na Downtown. Skleněné a ocelové City. Taková architektura je vždycky hezká z dálky, ale
zblízka je to peklo. Jezdí se tam podzemní drahou a rovnou do všech těch bank
vcházejí lidé podzemními vchody. Stejně
vypadají stavby v Bruselu, Lucemburku,
Štrasburku… prostě v západní Evropě má
každé větší město stejnou finanční čtvrť.
Jinak zbytek Londýna je moc pěkný. Má
lidské měřítko. Centrum je obdobně velké jako v Praze, dá se obejít pěšky, po řece
plují parníky…
Vyzkoušel jsem i místní kuchyni. Začal
jsem systematicky – u „fish and chips“. Dál
jsem postupoval k pudingům a podobně.
Vyloženě špatné to zase není. Hodně je to
o tom, že náš příjem je asi tak třikrát nižší
než příjem průměrného Angličana. Takže cigarety jsou sice v Anglii třikrát lepší
www.ostravainfo.cz
„Gilbert&George“, 1998, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x100 cm
kvality, ale zase třikrát dražší. Všechno je
tam třikrát dražší. Za jedna plus jedna tam
platí měsíční nájem čtyřicet tisíc korun na
naše peníze. Nejnižší plat je 60 tisíc. Nedá
se to srovnat.
Během výstavy jsi byl úspěšný i finančně, prodal jsi svůj triptych Hruška, Gilbert a George, Výkřik. Myslíš
si, že onen měsíc ve Frameles Gallery může tvým věcem pomoci ještě
více do světa?
Myslím, že ano. Médium, které k tvorbě
používám, digitální tisk, je dnes už úplně
běžné. A mladší lidi, lidi ze střední třídy,
jsou již na tyto věci zvyklí. Tisknu v sériích po šesti kusech. To znamená, že cena
je šestkrát nižší než u obrazu. Mé věci si
mohou dovolit i mladší lidé, kteří si zařizují byty. Ve Frameles Gallery mi slibovali, že
mi uspořádají i nějakou další výstavu. Bylo
vidět, že i oni mají zájem prodávat. Doma
v Ostravě digitální tisk pomalu nikdo nepovažuje za „opravdové“ umění. Není to ta
klasická ruční práce.
Lidé podle tebe v Ostravě prostě tedy
chtějí jednoduše klasické obrazy…
Zaujalo mne, že Marek Pokorný, ředitel
nové Městské galerie Ostrava, se podivoval nad tím, že v Ostravě se v galeriích vystavují jenom obrazy. Na to on není vůbec
zvyklý. V Praze se obrazy vystavují možná
v deseti procentech galerií. Zbytek jsou instalace, videa, nová média… To do Ostravy
vůbec nedolehne.
5
výtvarné umění
povali skupinově, dělali věci podobně jako
my. Ale dneska se to hodně individualizuje.
Skupinky jsou tak maximálně ze dvou, tří
lidí, celou řadu věcí dělají sami, nebo zase
s někým úplně jiným. V tom je taková fluktuace. Podle mě je to pozitivní. Doba takové vlastnosti tak trochu vyžaduje.
Z druhé strany to mají těžší. Už nějakých
pět let se tady mluví jenom o krizi. Studenti mají obdobné pocity, jaké měli mladí
někdy koncem 70. let v Británii, kdy vznikl
punk a kdy Tatcherová bourala ocelárny.
Taková nedůvěra k budoucnosti.
Čím se nedůvěra k budoucnosti projevuje?
Chtějí si užít studium. Protože ví, že pak
spadne klec, budou se muset něčím živit
a uměním to asi nebude.
V tom jsme to měli jiné. Já jsem na začátku
90. let chtěl být slavným a bohatým umělcem. Být úspěšný, prosadit se. Dřel jsem,
pracoval maniakálně, ve stresu. Mnoho
obětoval. Samozřejmě, postupem času
jsem slevoval. Ale povedlo se mi alespoň
to, že se uměním dnes živím a mohu si dělat, co chci. Dnes se většina mladých lidí
do nejistých podniků, jako je umění, pouští nerada. Jdou cestou nejmenšího odporu,
mnozí opřeni o protekci a konexe svých
rodičů. Pro úspěch i obětují charakter. Já
bych poslal rodiče k šípku, dnes si to někteří nechtějí dovolit. Ale takoví byli i za
nás, jen ne v umění, alespoň v Ostravě ne.
Proto zkoumám charakter adeptů i u přijímacích zkoušek, kromě talentu. Mám na
to intuici.
„Strůjci války I.“, 2000, dig.tisk na syntetickém plátně, 150 x 100 cm
Jestli se při některých instalacích
náhodou nenabízí otázka, zda to
není dobře…
Pro Ostravu je to špatně. Ostrava se chová
jako pštros. Kulturní veřejnost není kompatibilní s podobnou obcí někde v jiném
městě.
Ty jsi asi jeden z mála, který si rozhodně může dovolit srovnávat. Při
svých cestách, jak říkáš turisticko-výtvarných, jsi už toho projel
dost…
Chvála bohu. Přes umění se člověk alespoň někam podívá. Vždy, když jsem se
z nějakého stipendia či dlouhodobějšího
pobytu v cizině vrátil, hřímal jsem, abychom se tady taky trochu přizpůsobili.
Ale marně.
6
Můžeš říct, jak se docentovi Ostravské univerzity žije mezi studenty?
Styk s mladými adepty umění je vždycky
úžasný. Člověku alespoň nepřipadne, že je
mnohem starší než oni. Někdy se dokonce
cítím jejich vrstevníkem. Pomáhá mi to při
tvorbě, mám chuť do bláznivějších projektů, než kdybych seděl někde zalknut vlastní
důstojností. Je dobré, že musím napřed se
svými pracemi obstát před mými studenty
a pak je až pouštět někam dále.
Jací studenti podle tebe jsou?
Na univerzitě učím už deset let, předtím
jsem učil na střední škole. Můžu pozorovat,
jak se střídají generace, jak se trochu mění.
Dnes už nejsou studenti třeba tak sečtělí,
ale zase nemají problém s počítači. Jsou
jiní. Dříve hodně zakládali kapely, vystu-
Jaký je běžný den docenta Fakulty
umění Ostravské univerzity Jiřího
Surůvky?
Ranní rituály, ty mi zaberou tak dvě hodiny. Chodím spát pozdě, vstávám brzy, ale
pak se motám doma. Jdu se psem, pak do
školy, kde strávím několik hodin. Koupím
něco k jídlu, mířím domů, kde odpoledne, nejčastěji tedy v pozdním odpoledni
a v noci něco dělám. Více času mám jen
o víkendu. Když si vyšetřím čas, že někam
jedu, to je něco jiného. Naštěstí teď celkem
pořád někam jezdím.
Doc. Mgr. Jiří Surůvka
• narodil se v Ostravě
• je vedoucím ateliéru
nových médií na katedře
intermédií Fakulty umění
Ostravské univerzity
• má psa Emila
• letos byl zařazen do
prestižního seznamu,
tzv. indexu J&T Banky,
a dostal se tak mezi 50
nejzajímavějších českých
umělců narozených po
roce 1950
www.ostravainfo.cz
výtvarné umění
ternacionála, když to tak vezmeš. Proto se
mi teď v Londýně líbily placky s nápisem
Underground. Pro ně to znamená jenom
obyčejné metro (smích). Hned jsem jich
několik nakoupil a přivezl domů přátelům.
Rozdám jim je jako medaile.
„Dvojčata“, 1998, diptych, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x150 cm
Kam?
Jako ostravští umělci máme hodně kontaktů v Polsku nebo na Slovensku. Je s podivem, že v Rakousku moc ne. Rakušané
jsou tradičně trochu odtažití. Byl jsem na
stipendiu ve Vídni. Pořád tam cítím nedůvěru k Čechům. Starší generace nám
nedůvěřují a mladší to přebírají. Důvod?
S Masarykem jsme jim rozbili Rakousko.
Pořád to tam je. To v Německu ne. Němci,
ti mají spíše výčitky svědomí za nacismus.
Je v nich jakoby pocit viny vůči celé Evropě, takže jsou naopak vstřícní. V Německu
mám spousty kamarádů, v Drážďanech,
v Berlíně, Düsseldorfu. Umělci jsou skutečná elita, všude. Nacismus přežívá jen
v byrokracii, německé, rakouské i české.
A také mám přátele – na život a na smrt,
dalo by se říct – na Ukrajině, v Bělorusku
nebo ve Slovinsku, Slovensku a Polsku.
Tam také jezdím velmi často.
s umělci z postkomunistických zemí. Nevím, čím to je.
To bude „nerozborným přátelstvím
mezi bratrskými národy“.
Ano, my jsme družbu provozovali… a provozujeme dodnes.
Takže, jestli ti komunisti nakonec neměli v něčem pravdu…
Ano, ano, my jsme se družili. Ale proti komunistům. Taková protikomunistická in-
Kde byl během tvé londýnské exkurze tvůj věrný pes Emil? Neměl jsi
s jeho „ustájením“ problém?
Emila mi hlídala jedna naše studentka. Emil
si ji velmi oblíbil, nebo spíš ona jeho. Už mi
ho hlídala opakovaně. Dokonce i tehdy, když
jsem byl dva měsíce ve Švédsku. Ovšem
Emil pak už od ní někdy nechce zpátky.
Ona je taková sportovní, pořád s ním běhá
někde po lese. To se mu líbí. Spolu akorát
ležíme oba dva na kanapi a potom jdeme na
procházku, nejčastěji do hospody.
Už to tady trochu zaznělo, omlouvám se předem za poněkud indiskrétní otázku: Co tvoje zdraví?
Teď mám právě s hospodou utrum, protože
mám něco s jícnem. Jmenuje se to jako člen
Pink Floyd – Syd Barrett – Baretův jícen.
Musím držet dietu, nekouřit, nepít alkohol, ba
ani kafe. Zkoušel jsem to všechno dodržet, ale
fakt to nejde. Holt, už to není ono. Ale jak jsem
sledoval generace umělců před námi, tak haprovat se zdravím začali časem všichni.
V Londýně vůbec všichni někam pořád chodí.
Nejrychlejším dopravním prostředkem ve městě
jsou totiž nohy. Protože je tam šílený provoz
a všichni pospíchají.
Ale pořád zůstáváme v Evropě. Někam za cizokrajnějším uměním a jeho
tvůrci se vypravit nechceš?
Dál jsem opravdu nebyl, kromě USA. Tam
jsou ovšem byrokrati i v uměleckém životě,
už tam nikdy nepojedu. Takové Turecko,
nebo Albánie, to už je jiná, balkánská mentalita. To už mi úplně stačí Maďaři. Jednak
jim tolik nerozumím, ani oni nám, a jednak jsou fakt takoví divocí… Každý rok
odkládám pozvání na Pusta symposium
do Maďarska. Symposium pořádá skupina
šílených umělců z Budapešti, kupříkladu
skupina Blok. Jsou ještě starší než já. Celé
prázdniny dělají land art a pijí víno, vaří
guláš a je to celé jako indiánský tábor. Spí
se ve stanech. Až se tam odhodlám jet, musím být přece jenom zdravější. Určitě půjde
o zatěžkávací zkoušku. I když to jejich víno
je tak dobré, že z něj hlava vůbec nebolí.
No, Tokaj možná vyléčí leccos….
Nejde jen o Tokaj. Tam mají i různá jiná
vína. Měli jsme společnou výstavu a to
víno, co oni přivezli na vernisáž, to bylo
excelentní. Fakt. A ty klobásky… To mě
láká (smích). Když jedu na Západ, tak kontakt mezi umělci určitě není tak vřelý, jako
www.ostravainfo.cz
7
O nás
Vyhodnocení fotografické soutěže„Ostrava na cestách“
Ostravský informační servis přichystal letní fotosoutěž, která probíhala od 1. 6. 2014
do 30. 9. 2014.
Stačilo zaslat fotografii z dovolené, prázdnin nebo výletu, na které bylo vidět
libovolný ostravský suvenýr. Pět autorů nejoriginálnějších nebo nejvtipnějších snímků
dostalo jako odměnu dvě funkční trička ze
série Ostrava – město sportu 2014.
Obdrželi jsme dvacet zajímavých a nápaditých snímků pořízených v různých koutech
republiky i světa. Porota ve složení redakční rady OKNa měla těžké rozhodování. Nakonec však pět nejlepších zvolila:
Petr Ďásek a tým MOST, o.p.s., Martina
Olivíková, Jiří Šotek, Kamil Urbánek a Veronika Urbánková. Gratulujeme!!!
Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili,
všechny zaslané fotografie jsou k vidění na
našem Facebooku. Zde si můžete prohlédnout ty vítězné:
Jiří Šotek, Niagárské vodopády
Veronika Urbánková, Maďarsko – město Bö
Kamil Urbánek, Tachov
Petr Ďásek, Himaláje
Martina Olivíková, Irsko – Cliffs of Moher
8
www.ostravainfo.cz
o nás
OIS Karolina – sedmá
pobočka otevřena
Když se v loňském roce otevřela nová pobočka Ostravského informačního servisu v Gongu, zdálo se, že bude na dlouhou
dobu poslední. Letos se však naskytla příležitost otevřít pobočku v obchodním a zábavním centru OC Forum Nová Karolina.
Je nejmladší, ale už se dostává do povědomí občanů.
Nese jméno OIS Karolina a byla slavnostně otevřena 4. března 2014. Zabydlela se
v 1. patře na hlavním schodišti, příhodně
hned u výtahů. Pobočka vítá příchozí po
nově postavené moderní lávce vedoucí
přes Místeckou ulici z Ústředního autobusového nádraží, na níž se člověk nemůže
nezastavit a nepokochat se úchvatným pohledem na Dolní oblast Vítkovic.
OIS Karolina nabízí téměř všechny obvyklé služby. Vstřícní zaměstnanci rádi poradí s orientací ve městě, ale i v nákupním
centru. Vyhledají zajímavý koncert nebo
divadelní představení a rovnou i prodají
vstupenky. Turisté si mohou na památku
zakoupit ostravský suvenýr.
Otvírací doba je snadno zapamatovatelná,
neboť pobočka funguje denně od 10:00 do
19:00 hodin, ve výjimečných případech,
např. koná-li se v OC zajímavá kulturní
akce, a že jich už ve Fóru proběhla velká
spousta, zůstává pobočka otevřena až do
23:00 hodin.
Výjimečných akcí se ve Fóru odehrává nespočet. Velkým lákadlem jsou výstavy fotografií, veteránů, motocyklů, amerických aut,
módní přehlídky nebo koncerty. Příkladem
může být hudební Festival v ulicích, kdy se
přímo ve Fóru Karolina nacházely tři stage,
dále třeba projekt Pomáháme hudbou, kterého se Karolina zúčastnila instalováním
stylového bílého klavíru v přízemí. Díky
tomu si mohli návštěvníci během celých
dvou měsíců užít hru nejen amatérských hudebníků. V červenci před Karolinou po dva
dny stála Kavárna Potmě, kde si návštěvníci
mohli vyzkoušet svět nevidomých. Neméně
zajímavá byla i akce s názvem Outdoorová
Ostrava, která byla hlavním doprovodným
programem Mezinárodního festivalu outdoorových filmů a pro návštěvníky bylo
v prostoru Nové Karoliny připraveno mnoho sportovišť a jiných převážně sportovních
aktivit.
„Od září je pro návštěvníky nachystáno
překvapení, a to foto-plocha s hornickou
tématikou, před kterou návštěvníky vyfotíme a buď jim fotografii zašleme na
e-mail, nebo vytiskneme jako pohlednici,
tu mohou zaslat své rodině či přátelům jako
originální pozdrav z Ostravy,“ dodává vedoucí nové pobočky Barbora Gulašiová.
ANKETA
1. Váš největší (kulturní) zážitek?
2.Jmenujte významnou osobnost Ostravska.
Lucie Ochodková, pedagog
1. Strassenfest Borová,
opravdu skvělý festival
na „Prajzské“, zejména
tanec, kroje, ale i pivo.
2. Jan Prokeš – muž
s vizí, Jan Balabán –
muž s invencí.
Martin Klečacký, historik
1. V rámci akce: „Noc
kostelů“ jsem navštívil
kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Radvanicích, kde
mají nádherný interiér, varhany a vše doplnil úžasný výklad.
2. František Sokol
Tůma – mýtická postava.
Daniel Kokeš, grafik, fotograf
1. Mým největším kulturním zážitkem v Ostravě v roce 2014 byl
Festival v ulicích, protože jsem viděl plno
umělců z různých odvětví umění.
2. Grafik a designér
Georgi Stojkov je pro
mě významnou osobou v Ostravě. Jelikož je to člověk, který má přehled v široké škále umění a rozumný názor na věc.
Marek Stoniš, redaktor
1. Setkání s panem
architektem Josefem
Pleskotem na letošním Colours of Ostrava.
2. Eduard Ovčáček,
protože mi jeho obraz
visí na zdi.
Kristýna Vaňková, studentka
1. V roce 2014 jsem
navštívila například
Deep camp na provozu Hlubina v Dolní
oblasti Vítkovic. Bylo
to super, chtělo by to
více podobných akcí
v Ostravě.
2. Mezi mé oblíbené
osobnosti z Ostravy patří Jiří Surůvka. Jeho tvorba je zajímavá a je mi
sympatické, jak je obsáhlá, co se týče
používání technik a způsobů, jak vyjádřit myšlenku.
www.ostravainfo.cz
9
Volný čas
Trojhalí Karolina:
Pleskot, Nohavica, Gebauer a další
Píše se jedenáctý červenec a architekt Josef Pleskot provází hrstku
hostů a novinářů čerstvě zrekonstruovaným Trojhalím. Už o pár hodin později se budovy definitivně
otevřou veřejnosti.
„Jsem šťasten,“ říká Pleskot bez obalu
a bere si do ruky reprodukci obrazu Hieronyma Bosche. „Trojhalí jsme pojali
jako formu zastřešeného náměstí. Prostor
plný života lidí jako z obrazů Hieronyma
Bosche. Úplně normální život,“ vypráví
o svých inspiracích architekt.
Památkově chráněné objekty před desetiletími sloužily jako elektrická ústředna
a dvojlodní elektrocentrála. „Stavby připomínaly řecké chrámy. Ovšem zasypané
výkopy z Karoliny. Museli jsme začít rozhodnutím, že je znovu vykopeme,“ uvádí
Pleskot.
Dnes jsou „Pleskotovy chrámy“ přeměněny na sportoviště a otevřené náměstí. Mezi
budovami vznikla podzemní pasáž s dvěma vchody dlouhá 112 metrů. „Je o několik metrů delší než Lucerna,“ říká Pleskot
o podzemní pasáži a hned dodává, že by
si přál, aby se v jednotlivých kójích pasáže
časem prodávalo „něco normálního“. „Třeba známky,“ zasní se architekt.
Nohavica. O pár hodin později
V podvečerních hodinách se zrekonstruované prostory plní lidmi. Vstupenky na
Nohavicův koncert byly zdarma a z pokladen poboček Ostravského informačního servisu zmizely v řádech desítek
minut.
„Vítej Ostravo v Trojhalí,“ zdraví se s fanoušky Nohavica. Doprovodnou kapelou
se mu pro toto výjimečné odpoledne stala dechovka Karolinka. Hudebníci volí
jednoznačný repertoár – písně z Ostravy
a o Ostravě. Na řadu tak přicházejí písničky o městu mezi městy nebo o jednym
dumku na Zarubku, což Nohavica označuje za starý ostravský tradicionál.
Před osmi lety Nohavica svým koncertem
Trojhalí před rekonstrukcí uzavíral, nyní
symbolicky stojí u jeho znovuzrození.
Všichni Kurtové, i Gebauer
V jedné z části Trojhalí vyrostlo sportoviště. Hraje se zde badminton, košíková
nebo házená. „Základními jednotkami
sportoviště je šest kurtů. Jmenují se Kurt
Gebauer, Kurt Vonnegut, Courtney Love,
Courtney Cox, Kurt Russell a Kurt Cobain,“
vysvětluje manažer zájmového sdružení
Trojhalí Karolina Jan Rušaj.
Jediným ze jmenovaných je v dosahu rodák z Hradce nad Moravicí, profesor a akademický sochař Kurt Gebauer. Rád přijel
nová sportoviště, spojená i s jeho jménem,
do Ostravy otevřít. „Badminton? Ten jsem
naposledy hrál tak před třiceti lety s dětmi
někde na louce,“ svěřuje se Gebauer, když
se 1. srpna při slavnostním otevření sportoviště chopí badmintonové rakety.
O Trojhalí
Zastřešené náměstí odpovídající velikosti centrálního Masarykova náměstí v Ostravě má rozlohu 4500 metrů čtverečních, jeho kapacita je 4800 lidí. Budova s dvěma plochami s dřevěnou palubovkou má rozlohu 1600 metrů čtverečních.
Rekonstrukce trvala dva roky a stála 170 miliónů korun bez DPH. Tato částka byla hrazena z 85 procent z evropských
fondů, zbylých 15 procent zaplatilo město Ostrava.
10
www.ostravainfo.cz
volný čas
Velký svět techniky. Hrajte si a dotýkejte se
Pohled do středu zeměkoule. Barevná letadýlka poháněná světly.
Rozložitelné modely lidských těl.
Van De Graafův generátor – tedy
takový přístroj, který umožní nabíjet kovovou kouli na vysoké napětí.
Model vesmíru. Nadšené děti, přemýšlející otcové, zvědavé matky.
Ti, co přicházejí k přístroji, který jim ukazuje, jak budou vypadat v osmdesáti letech, se buď zasmějí, nebo vyděsí. Záleží
na povaze. Ve Světě techniky vám změří
teplotu nebo také množství tuku v těle.
Všude je doporučeno zejména se všeho
dotýkat a hrát si. Velký svět techniky, mimořádný ostravský projekt, byl slavnostně otevřen 26. října.
Všechno pečlivě projít a vyzkoušet si je
úkol opravdu na dlouhý čas. Rozsáhlá
budova opláštěná velkými zrcadly obsahuje tři stovky exponátů. Když se u každého zdržíte tři minuty, zabere vám Velký
svět techniky 900 minut, neboli patnáct
hodin.
Čtyři expoziční světy stojí na čtrnácti tisících metrech čtverečních. Nazvány jsou
Dětský svět, Svět vědy a objevů, Svět civilizace, Svět přírody. A uvnitř je ukryta
i lidská duše. „Je celkem holá, vevnitř
je potažená jakoby kůží a jdeme závity
hlouběji a hlouběji,“ referovala v reportáži o vstupu do duše jedna z nadšených
reportérek. „Tady by měl mít člověk po-
www.ostravainfo.cz
cit, že je opravdu uvnitř své vlastní duše,“
oznámil příhodně ředitel Velkého světa
techniky Jakub Švrček.
Budovu vyprojektoval, jak už to bývá
v Dolních Vítkovicích zvykem, Ing. arch.
Josef Pleskot. A získal tak ocenění Architekt roku. Za mimořádný přínos architektuře v posledních pěti letech.
Co:
Velký svět techniky
Kde:
Dolní Vítkovice, Ostrava-Vítkovice
Více na: www.svet-techniky-ostrava.cz
11
rozhovor
David Kotek
O cenách, souvisejícím faux pas a zastřešení Kuřího rynku
V letošním roce získalo ostravské
Projektstudio hned dvě čestné ceny
Grand Prix architektů. Jednu za rekonstrukci objektů v továrním areálu
ve Svinově, druhou za novostavbu
rodinného domu ve Frýdlantu nad
Ostravicí. Přitom ceny uděluje mezinárodní porota. Spoluzakladatelem
a jednatelem Projektstudia je David
Kotek, architekt, který na sebe upozornil mimo jiné projekty Pyramida
nad Ostravou nebo studiemi na rekonstrukci stadiónu Bazaly.
Přesně tak. Jiné naše projekty, jako Bextra na Místecké ulici ve Vítkovicích nebo
Concept House na Opavské v Porubě, mají
u veřejnosti mnohem více ohlasů. Prostě
stojí u hlavní cesty a jsou tak mnohem více
na očích.
Hned dvě čestné ceny letošního
Grand Prix architektů lze jistě označit
za velký úspěch pro ostravský tým…
To určitě, jsem na ně hrdý. Navíc u Grand
Prix architektů je vyhlašováno jen první místo a k tomu dvě čestné ceny, další
ocenění již nejsou. Velkou radost jsem
měl především z ocenění výsledků rekonstrukce svinovského areálu. Myslím, že jde
zatím nejdál z našich projektů. Jenom je
škoda, že nestojí nikde u rušné cesty a téměř není vidět.
Z fotek vypadá původní areál ve Svinově dost zdevastovaně. Jak jste se
vlastně k rekonstrukci dostali?
Zavolal si mě investor, David Pospiech,
a ukázal mi celý notně zdevastovaný areál
bývalé křupkárny. Investor mi sdělil svůj
záměr a když jsme areál procházeli, všiml
jsem si zchátralých staveb na způsob unimobuněk. Navrhl jsem, že je vyčistíme,
opláštíme a uvnitř provedeme nutné úpravy. Půjde tak o elegantní a přitom levné
řešení. Když jsem přinesl první návrh, Davidu Pospiechovi se zpočátku nelíbil. Ale
neřekl hned ne, udržel tvář. O pár hodin
později mi volal, ať jen pokračuju. Až za
rok mi sdělil, že teprve po diskuzi s manželkou prý uznal, že je to ono. Jeho žena
Kateřina, absolventka umělecké školy, mu
doporučila, ať do projektu určitě jde.
Řekl bych, že spousta Ostraváků
o této svinovské rekonstrukci nemá
ani ponětí.
Všiml jsem si, že autodopravce David Pospiech je uveden spolu s tebou
jako spoluautor projektu…
12
To je hodně pikantní. Já si nechávám natolik od klientů do projektů „kecat“, až mi
ostatní architekti vyčítají, že jako studio
nemáme rukopis… Na původním projektu bylo opláštění co nejlevnější, z plechu.
David Pospiech sám přišel se zahraničním
časopisem, kde měla budova plášť z chromu. Jen jsem se ho v úžasu zeptal, zda si
něco takového opravdu můžeme dovolit
a hned poté začal pátrat po pochromovaných panelech. Chrom nakonec perfektně
zapadl do celého konceptu – krásně se na
opláštěných zdech odráží celý areál. Vše
má ekologický charakter, jsem nadšený.
A další architekti evidentně taky.
Proto také to čestné uznání Grand
Prix architektů. Byl jsi oceněním
hodně překvapen?
Překvapen je slabé slovo. Způsobil jsem
faux pas. V roce 2006 jsem jel do Prahy na
vyhlášení cen kvůli projektu Bextra. Byl
jsem přesvědčen, že něco musíme dostat,
a nakonec jsem odjížděl bez hlavní ceny,
zklamaný. S cenou útěchy časopisu Architekt. Letos jsme za studio na předávání do
Prahy ani nejeli. Přitom vyhlašování cen se
koná ve Veletržním paláci, je s tím spojeno
hodně slávy. No a my tam chyběli. Prostě
jsem nabyl přesvědčení, že v celé té plejádě
www.ostravainfo.cz
Rozhovor
To je poměrně dost zakázek. Z takového množství musí mít architekti
upřímnou radost…
Byla to zvláštní doba. Mladí architekti se
v Ostravě nerodili, škola žádná nebyla, prakticky nikdo, kdo vystudoval, se do Ostravy
nevracel. Uměl jsem dělat vizualizace, modely, mnohé jsem podával jinak než místní
etablovaní architekti. Po naší práci byl hlad.
Bylo ji najednou více a já to nestíhal. Tak
vznikl ateliér. Název Projektstudio přitom
nebyl nijak nový. Už dříve ho vymyslel táta.
Kolik tvoří Projektstudio lidí?
To záleží podle zakázek. Připravovali jsme
třeba návrh druhé etapy dostavby Nové
Karoliny. Díky doporučení pana architekta Josefa Pleskota jsme tak mohli tvořit
celé město. Pracovalo zde snad třicet lidí.
Studie, modely, neskutečně úžasná práce.
Zadání bylo přitom krásně jednoduché:
vytvořte město.
Takže Nová Karolina poroste dál
podle Vašich návrhů?
Mělo by to tak být. Uzemní řízení je schválené a nejenom dle mého názoru se centrum
prostě musí rozšiřovat směrem k Vítkovicím. Musí se zcelit ta obrovská díra ve městě.
Pan Jan Světlík tomu jde naproti. Ale ještě
k Projektstudiu. Tvoří ho architekti, stavaři,
slečna, která se věnuje inženýrské činnosti
i asistentka, bez jejíchž káv bychom všichni
zhynuli. Přicházejí stále noví lidé, kteří mají
zájem u nás pracovat. A to už i cizinci.
Sídlo společnosti Pospiech Ostrava-Svinov. Cena GPA 2014
Prostě jsem nabyl přesvědčení, že v celé té
plejádě přihlášených českých špičkových
architektů nemůžeme nic získat. Galavečer
jsme prostě nedali. A to bylo špatně.
přihlášených českých špičkových architektů nemůžeme nic získat. Galavečer jsme
prostě nedali. A to bylo špatně.
Kdybys měl jednoduše popsat, co to
vlastně Projektstudio je.
Projektstudio je huť.
Zvláště, když čestná uznání pro Projektstudio byla letos dvě. Jestli svinovský areál mnoho lidí nevidělo,
pak u druhého uznání pro vás to platí
možná dvojnásobně.
Jde o rodinný dům ve Frýdlantu nad Ostravicí. Dům je zajímavý tím, že ho tvoří
jednotlivá křídla, která se vyhýbají studním a vzrostlým stromům. Dům je hodně
velký a žije v něm více lidí. Ovšem tím, že
je rozdělený do křídel, tak se zdánlivě jeví
jako malý domeček. S investorem jsme nad
projektem hodně diskutovali, šlo hlavně
o brilantní práci architektky Kateřiny Holenkové z našeho týmu…
Huť? To myslíš jak?
Vše začalo tím, že jsem pracoval v Brně
a můj otec architekt měl tady v Ostravě
práci, do které se mu už nechtělo, nebyla to
jeho parketa. Tak mne přemlouval, ať ji vezmu a ať to zkusím. Výsledek byl takový, že
jsem neustále pendloval mezi Brnem a Ostravou. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro
Ostravu, ve které jsem vyrůstal. A protože
mne vždycky bavilo pracovat ve více lidech,
přibíral jsem k práci nejčastěji bývalé spolužáky ze školy. Tak vznikala budova letiště
Mošnov, lávka ke Slezskoostravskému hradu přes Ostravici nebo dostavba krajského
úřadu Moravskoslezského kraje.
www.ostravainfo.cz
Cizinci?
Zavedli jsme něco jako „stipendia“, nabízíme zahraničním studentům ubytování
zdarma. Minulý rok tak s námi například
pracovala Španělka a také jeden maďarský
student architektury. Vítěz v mezinárodní soutěži na solární dům. Na poradách
alespoň mluvíme anglicky a Evropa přichází sem. Španělská studentka dávala
dohromady kresby na školce v Krásném
Poli, Maďar zase řešil koncepci parku pro
děti. Cizinci nás obohacují svými jinými přístupy. A Projektstudio mají všichni
jako základnu. Proto ho označuji jako huť.
•
•
•
•
Ing. arch. David Kotek
narozen v roce 1977
v Ostravě
mimo jiné studoval v letech 2001–2002 na Fakultě
architektury Polytechniky
v Miláně
ve vlastní architektonické
kanceláří Projektstudio
v Ostravě působí od roku
2004
jako horolezec úspěšně
zdolal několik třítisícovek,
včetně „lezení v ledu“
13
rozhovor
Lidé přijdou, něco se naučí, a jdou zase
pryč. Je to různorodé, musíme se vyvíjet.
Brontosauři se nevyvíjeli a umřeli.
Nehovořili jsme ještě vůbec o budově, ve které Projektstudio sídlí. Vloni
dokončený Concept House v Porubě
získal letos titul hlavní cena Stavba
Moravskoslezského kraje a Stavbu
roku 2014 města Ostravy.
Letos máme úrodný rok v oceněních… Dal
jsem dohromady několik klientů, kteří
chtěli stavět. Našel jsem pozemek a vznikl
Concept House. Jmenuje se tak, protože je
konceptuální. Je postaven jako universální
dům, kde se může dít prakticky všechno.
Jsou v něm dvojité podlahy, aby se sítě daly
natáhnout všude podle potřeby. Vznikaly
zde i světelné lodžije. Třeba čekárna ortodoncie má denní osvětlení i přístup k venkovnímu vzduchu, přestože je vzdálena
pět metrů od fasády. Jde vlastně o takové
zenové zahrádky.
Na Porubu má dům mimo jiné i dost
netypicky tmavou barvu…
Když se podíváš z okna, každý dům tady
má jinou barvu. Je to jako cirkus, bohužel.
Některé domy mají na sobě až deset barev,
což je velká škoda. Rozhodl jsem se vymezit. Zvolil jsem jednu barvu a ještě k tomu
tmavou. V posledních měsících si všímám,
že v ulici už začali i další volit stejné postupy jako my. Mám z toho radost.
Je něco, co by z tvého pohledu Ostrava hodně potřebovala?
Kdyby někdo pospojoval trojúhelník mezi
Jihem, Porubou a centrem něčím, co by
bylo rychlé a lidé by tak mohli začít kolovat, korzovat. Ubylo by smogu.
Jinými slovy Ostrava potřebuje metro.
Asi jo. Nebo nějakou rychlodráhu. Něco je
třeba vymyslet, jinak Ostravu budou tvořit
pořád jen silná sídliště, která nelze spojit
dohromady. Je a bude polycentrická.
Concept House Ostrava-Poruba
O Grand Prix architektů
Grand Prix architektů – Národní cena za architekturu je soutěžní přehlídka
architektonických prací dokončených v uplynulém roce, pořádaná Obcí architektů. Soutěžní přehlídka je otevřená, zúčastnit se jí mohou čeští i zahraniční architekti, projektanti a výtvarníci, podmínkou je, že dílo je realizováno
na území České republiky.
Nemůžu se nezeptat na stále probíranou otázku vylidněného centra.
Existuje podle tebe řešení?
Lidi, lidi, lidi. Byty, byty, byty. V celé
Evropě se vylidňují centra. Osobně hodnotím velmi vysoko projekt Nové Karoliny. Za vše, co tam vzniká, jsem rád. Pro
mě není centrum města jen Masarykovo
náměstí, ale mnohem širší okolí. Nebýt
Nové Karoliny, není dneska v centru už
vůbec nikdo. Centrum může být rádo, že
má Novou Karolinu a že je vůbec důvod
pro někoho z Jihu nebo Poruby, proč do
centra jet.
Zajímavé je, že obchodní domy dnes nabízejí lidem to, co jim městské inženýrství
vlastně vzalo. Vůbec totiž už nelze naprojektovat klasickou italskou uličku. A to
kvůli množství předpisů, nejrůznějším
sítím a tak dál. Prostě to nejde. V obchodních domech tak vznikly ulice, kde na lidi
neprší a kde se cítí příjemně. Vůbec se
tomu nedivím. Kdyby někdo přišel a zastřešil Kuří rynek, něco by to rozhýbalo…
Věřím tomu.
Ale co když Kuří rynek zůstane bez
střechy?
Neviděl bych to nijak pesimisticky. Už nyní
se situace v centru mění. Mám informace,
že noví majitelé koupili a opravují domy
v centru. Padnou ceny a lidé se do centra
opět začnou stěhovat. Jde o ekonomický
urbanismus, který má svoji logiku. Stačí se
podívat na opravené Trojhalí. Jak tam opět
chodí lidé. Vždyť je to úžasné. Tým Projektstudia
14
www.ostravainfo.cz
literatura
Ivanka Lefeuvre
Deníková paměť z komunistického Československa
Migrace 1982. Takový je název knihy
Ivanky Lefeuvre. Psycholožka, která
se po propuštění z vazby, kam se
dostala kvůli nesouhlasu s prvními
normalizačními volbami, si počátkem osmdesátých let vedla záznamy
o tom, jak s rodinou zacházel komunistický režim po podpisu Charty 77
a jak museli všichni odejít do Francie. Své záznamy Ivanka Lefeuvre
vydala v edici Paměť nakladatelství
Academia až nyní, v roce 2014. Číst
z nich přijela také do Ostravy.
Své deníkové záznamy jste se rozhodla zveřejnit až po více než třiceti
letech. Lze si to vysvětlovat tak, že
už uzrála doba? Nebo jste k tomu
měla nějaký jiný důvod?
To je dost komplikovaná otázka. Můj úmysl zveřejnit deníkové záznamy se vyvíjel
v průběhu času. Ptáte se, jestli dozrála
doba. Řekla bych, že spíše jsem dozrála já.
Vlastní deník je skutečně z roku 1982 a je
psán rukou. V roce 2003 jsem vše přepsala
na psacím stroji.
Slyším dobře, řekla jste na psacím
stroji?
Ano, ještě v roce 2003 jsem psala na psacím stroji. Jiří Gruntorád z knihovny Libri
Prohibiti mi řekl, že na stroji už píšu jenom
já a několik důchodců.
Tím Vás určitě potěšil…
To určitě, protože v té době jsem zdaleka
ještě v důchodu nebyla… A víte, proč jsem
začala opisovat v roce 2003? Protože v letech 2001 a 2002 jsem se stala babičkou.
Jde o důležitou změnu v našich životech.
Narodila se další generace. Řekla jsem si,
že se moji dva vnuci třeba budou jednou
ptát, proč žijeme ve Francii a proč babička
mluví česky. Začala jsem uvažovat o tom,
že rodinnou historii sepíši pro vnuky.
V roce 2010 jsem vše přepsala na počítači.
Kniha ovšem obsahuje také spoustu fotografií a dokumentů, mnohé
z nich vyrobila Státní bezpečnost.
Kdy jste se k nim dostala?
Bylo to v letech 2009–2010. Tehdy jsem
začala chodit do archivu bezpečnostních
složek, kde jsem se dozvěděla spoustu
nových věcí. Některé informace z archivu
jsem do poznámkového aparátu knihy zařadila. Našli se lidé, kteří říkají, že na knize je nejzajímavější právě ten poznámkový
aparát. Určitě je zajímavý tím, že je v něm
hodně faktografie.
www.ostravainfo.cz
Setkala jste se při hledání oněch
estébáckých materiálů s nějakými
obtížemi?
Podmínkou pro možnost nahlédnout do
materiálů bylo mít české občanství. Musím přiznat, že právě jedním z motivů,
proč jsem si v roce 2004 požádala o navrácení českého občanství, byl také důvod, že
jsem se chtěla seznámit s těmito dokumenty. Věděla jsem už od přátel, že se zachovaly. Myslela jsem si, že nic moc nenajdu. Že
jsem přece jenom nebyla tak důležitá.
Ale nakonec jsem v archivu našla 300
stran. Ty byly v mém spisu s krycím jménem „Baletka“. Dalších 300 stran jsem
našla ve spisu s krycím jménem „Mobile“,
který StB vedla na mého tehdejšího manžela Martina Hyblera. Dále jsem objevila
záznamy a fotografie ze sledování. Některé
z těch fotografií jsem zařadila do knihy.
Byla jste hodně překvapena tím, co
jste si o sobě a svých blízkých v archivech StB přečetla? Vím, že mnozí
své nálezy z archivů obrečeli.
Bohužel. Před odjezdem do Francie jsem
pracovala v psychiatrické ambulanci a tam
se našla kolegyně, zdravotní sestra, která
se v mém spisu vyskytuje hodně často. Podává o mně zprávy, které jsou někdy hod-
ně soukromého charakteru. Moc se mne
dotklo, že mi otvírala zásuvky pracovního stolu, kabelku, pravidelně se dívala do
mých osobních věcí.
Tak to musela být velmi důkladná
spolupracovnice StB.
Nikdy jsem ji od té doby neviděla. Někdy
si říkám, že by bylo zajímavé se s ní setkat,
třeba ke spolupráci měla důvody, o kterých
nevím. Pravděpodobně byla pod tlakem.
Zatím jsem nenašla odvahu k tomu, abych
se ji pokusila kontaktovat. Možná bych byla
ráda, aby zkontaktovala ona mne. Jestli si
přečte moji knihu, mohla by to udělat.
Možná mají spolupracovníci StB tendence svá selhání omlouvat nejrůznějšími důvody, jen proto, aby to
sami se sebou vydrželi.
Potěšilo by mne, kdyby se ti lidé alespoň
nějakým způsobem omluvili. To by bylo
alespoň zadostiučinění. Ale zatím k tomu
nedošlo.
Souboj s režimem jste začala v hodně mladém věku. Už začátkem sedmdesátých let, v době Vašich vysokoškolských studií, jste se ocitla na půl
roku ve vazbě. Důvodem byl protest
15
literatura
proti normalizačním volbám. Jak jste
se do vazby dostala? O této části Vašeho života v knize moc není…
V knize to není, protože mé záznamy jsou
až z osmdesátých let. Nikdy jsem se nesmířila s okupací Československa vojsky
Varšavské smlouvy. Vždy jsem měla pocit,
že říkám to samé, co také říkají lidé okolo mne. Alespoň v roce 1968. Když v roce
1971 přišly první posrpnové normalizační
volby, byl to pochopitelně důvod, abychom
řekli ne. Vyrobili jsme leták, který se jmenoval Občané a v podstatě citoval Ústavu
ČSSR. Bylo v něm uvedeno, že občan má
volební právo, nikoli povinnost jít k volbám. Zdůraznili jsme, že občan může také
nevolit. Radili jsme těm, kteří by už k volbám šli, aby kandidáty škrtli a na volební
lístky napsali symbolicky Dubček. Letáky jsme v Brně házeli do schránek. Podle obžaloby jsem se přímo provinila tím,
že jsem přenesla tašku s letáky od mého
tehdejšího manžela Václava Šabaty k jeho
bratrovi Janu Šabatovi. Nejdřív jsem dostala paragraf pobuřování. Dlouho jsem se
s příslušníky StB přela o to, že jsem přece
nikoho nepobouřila. Jenom jsem nesla kabelu. Pak mi ale paragraf překvalifikovali
na pomoc k podvracení republiky. Během
mé vazby se totiž situace ve státě zhoršila.
Normalizace pokročila…
Ano, pokročila. To jsme viděli i ve vazbě.
Například nám sebrali propisovací tužky
a pera, mohli jsme používat pouze obyčejné tužky. Také jsme nesměli mít u sebe
na cele víc než jeden dopis, zpravidla ten
poslední. Ostatní nám byly odebrány
a uloženy do osobních věcí. To bylo hodně
nehumánní opatření. Každý, kdo se někdy
ocitl ve vězení, ví, jak vězněnému psychicky pomáhá opětovné pročítání dopisů od
nejbližší rodiny a přátel... Po necelých šesti
měsících jsem byla propuštěna. Bez soudu. Propustili nás 3. května 1972 i s mým
manželem Václavem Šabatou. On byl odsouzen, dostal podmínku. Jeho dva mladší
sourozenci, Anna a Jan, byli odsouzeni do
výkonu trestu.
Po propuštění z vazby jste se nějaký čas živila jako tanečnice. To je
jistě zajímá epizoda Vašeho života.
Dle toho asi také StB pojmenovala
svazek, který si na Vás vedla, jako
„Baletka“. Soudruzi měli specifický
smysl pro humor.
To máte zcela pravdu. Také si to pojmenování svazku tak vysvětluji. Poté, co jsem
vyšla z vazby, jsem dostudovat nemohla. Na brněnské filozofické fakultě bylo
vše velmi ponižující. Musela jsem chodit
k takzvaným kárným komisím a mé studium bylo pozastaveno. Stejně jako bylo
pozastaveno pro všech dalších osmnáct
studentů, kteří participovali na letákové
akci. Když mne vzali do vazby, byla jsem
na začátku 5. ročníku studia psychologie.
Něco jsem ale dělat musela, tak jsem za-
16
čala pracovat na poště u přepážky. Za tři
dny mne vyhodili s tím, že takový případ
na poště nechtějí.
Celý život jsem se věnovala gymnastice,
klasickému i modernímu tanci. S Václavem Šabatou jsme dělali závodně společenský tanec. Tancovat jsem uměla.
A objevil se konkurz do divadla Reduta,
což byla brněnská scéna operety. Hledali
dvě baletky do souboru, přišlo asi dvanáct uchazeček. Já to místo nedostala, ale
Dana Vejchodová, choreografka v Redutě, za mnou přišla, že na divadlo to není,
ale nabídla mi místo v baletním souboru
v kabaretu. Šlo o Kabaret u netopýra, bývalou Flédu v Brně. Tak jsem se dostala ke
kabaretu a tři roky se živila jako tanečnice. Na smlouvu o dílo jsem rovněž tančila
v kabaretu Evropa. Letos 5. března jsem
měla v Brně autorské čtení. A přihodila se
mi opravdu velká kuriozita. Knihkupectví
Academia je v prostorách bývalé Evropy.
Svoji knihu jsem četla v místech, kde jsem
před lety tancovala.
letech, ve dvou různých kontextech, na
tomtéž místě.
Jedním z nejsilnějších míst Vaší knihy je rozhodnutí odejít z Československa s třemi velmi malými dětmi.
To určitě chtělo velkou odvahu, na
druhé straně, velkou odvahu jistě
chtělo i v Československu zůstat.
Především nešlo o svobodné rozhodnutí.
Šlo o velký tlak ze strany StB. Hlavně na
mého tehdejšího manžela Martina Hyblera. Stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v červnu 1979, poté,
kdy jeho hlavní představitelé byli zatčeni.
Václav Havel, Petr Uhl, Václav Benda, Jiří
Dienstbier, Otta Bednářová, Dana Němcová a další byli ve vězení. Na jejich místo, aby činnost výboru mohla pokračovat,
nastoupilo dalších dvanáct lidí. Mezi nimi
byl i Martin Hybler. Od tohoto momentu se
tlak Státní bezpečnosti zintenzivnil. Včetně fyzického násilí a ponižování, pokud
jde o mého manžela. Byli jsme zařazeni do
Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě jednou
bych ráda všem zúčastněným poděkovala za tak
srdečné přijetí v moravskoslezské metropoli.
Z knihy Migrace 1982. StB sleduje Ivanku Lefeuvre
Tak to je krásný návrat. Řečeno dnešní terminologií, vlastně comeback.
Vůbec jsem to netušila. Domnívala jsem
se, že Academia je v Brně úplně jinde. Má
brněnská přítelkyně mne do Academie
zavedla a já jí říkám: „Ale Mileno, vždyť
já tady tancovala!“ To mne hodně emocionálně zasáhlo, ocitnout se po tolika
akce „Asanace“, což jsme tenkrát pochopitelně nevěděli. Jejím cílem bylo nás všemi
prostředky, včetně fyzického násilí, donutit k opuštění republiky.
Původně jsme chtěli odjet někam na studijní pobyt, na rok, na dva, a pak se zase
vrátit. Nechtěli jsme ztratit kontakt s rodinou a přáteli. To by ovšem bylo možné jen
www.ostravainfo.cz
literatura
v tom případě, že by Martin Hybler dával
StB informace. To pochopitelně odmítl.
Existuje o tom přesný záznam z 13. 12.
1981: „Spolupracovat s vámi, jak mi opakovaně navrhujete, odmítám.“
Mimochodem nejde o žádné neutrální datum. Tehdy bylo vyhlášeno stanné
právo v Polsku. Na počátku osmdesátých
let minulého století StB používala hodně
nevybíravé metody. Moje přítelkyně Petruška Šustrová nazývá toto období obdobím státního terorismu.
Začátek osmdesátých let byl ze strany Státní bezpečnosti hodně brutální. Ne tedy, že by později byli nějak
přehnaně milí. Ale čím si tu jejich
tehdejší brutalitu vysvětlujete. Byli
si tak jistí, že si mohou opravdu dělat, co chtějí?
Existují o tom historické analýzy. StB byla
velmi nervózní pod vlivem situace v Polsku.
Po převzetí moci generálem Jaruzelským
se počala uklidňovat. Žádost o vystěhování jsme podali v prosinci 1981, celý proces
vyřizování pak trval dalších šest měsíců.
Už tehdy jsem si uvědomovala, že situace
se během té doby jakoby zklidňuje. Nejhorší to bylo v roce 1980, kdy byla v Polsku
založena Solidarita, a pak celý rok 1981.
Myslím, že celé toto období v knize
bravurně popisujete, včetně loučení
s blízkými na pražském hlavním nádraží. Teď by mne hodně zajímal Váš
příjezd do Francie, musel to být pro
Vás přece úplně jiný vesmír.
Byly to dva světy. I když… někdy si říkám,
že ještě jsou dodnes. Alespoň pokud jde
o chování některých lidí. Jak napsal v doslovu historik Petr Blažek, kniha je jakýmsi
svědectvím o dvou světech. Ve Francii jsme
se ocitli v zařízeních pro politické uprchlíky. Pro nás to znamenalo seznámení
s dalším, třetím světem. Šlo o lidi z Afriky,
z Asie. Ve srovnání s tím, jaká oni zažívali
utrpení – ve Vietnamu, Kambodži, Laosu,
v diktátorských režimech v Africe – bylo to
naše přeci jen mírnějšího charakteru.
Jinak Francie, to byl pochopitelně pocit
svobody. Francie mi dala hodně. Kdybych
to měla říci jednou větou, pak mi vrátila lidskou důstojnost, svobodu. Ty už mi
v Československu hodně chyběly.
Pokoušela jste se běžným Francouzům vykládat své zážitky z komunistického Československa? Myslíte si,
že je vůbec možné je sdílet?
Zajímává otázka. Je o sdělitelnosti či nesdělitelnosti těchto zážitků. Je to zvláštní,
ale jsou věci, které pochopí i naprosto neznámý Čech, protože tady žil, nebo tady,
v případě mladších, žili jeho rodiče a zná
tu dobu z vyprávění. Na druhé straně,
i když jsou mí francouzští přátelé hodně
blízcí, tak jim stejně nějak uniká smysl.
Proč StB dělala domovní prohlídky, při
kterých zabavovala psací stroje? Proč se
www.ostravainfo.cz
Ivanka Lefeuvre na besedě v Alliance française Ostrava
pídili po každém kousku popsaného papíru? Proč nám zakázali odvézt do Francie
určité knihy? Proč se české knihy tiskly ve
Francii a ve Švýcarsku a do Čech se musely
vozit tajně? To vše svědčí o míře kulturního barbarství minulého režimu.
V současnosti se věnujete sociálně
právní ochraně ohrožených dětí. Co
to konkrétně obnáší?
Do Čech jezdím třikrát, čtyřikrát do roka
v souvislosti s mojí přednáškovou činností
v rámci různých evropských programů. Povoláním jsem psycholožka, dvacet let jsem
působila v Centru departementu Horní
Vienna pro dětství a rodinu, ve městě Limoges, ve střední Francii. Pracovala jsem
v několika zařízeních dotyčného centra,
především s dětmi kojeneckého a batolecího věku a s jejich rodiči.
To jste ovšem asi nebyla svědkem
příliš veselých záležitostí.
Asi tak jako všichni, kteří se zabývají touto
oblastí. Ale můžu říci, že za posledních patnáct let se situace ohrožených dětí v České republice proměňuje hodně k lepšímu.
Doufám, že jsem k tomu alespoň nějakým
způsobem přispěla. Jezdím sem pracovně
od roku 1998. Na svém pracovišti v Limoges jsem přijala desítky českých profesionálů, pomáhám organizovat studijní
cesty francouzských studentů a pedagogů
do Prahy, účastním se stáží, konferencí
a vzdělávacích programů zaměřených na
výměnu zkušeností mezi českými a francouzskými odborníky.
Autorská čtení z Vaší právě vyšlé
knihy Migrace 1982 jste během měsíce absolvovala v těch největších českých městech, v Praze, Brně i v Ostravě. Jaký z nich máte dojem?
Mám dobrý pocit. Vždy jsem byla příjemně
překvapena návštěvností. V Praze se mnou
byli na čtení historikové Jaroslav Pažout
a Petr Blažek, na kytaru zahrál Zbyněk Be-
nýšek. V Brně se mnou byl už jenom pan
Blažek. A do Ostravy, do té se mnou nepřijel nikdo...
Ostravský spisovatel Jan Balabán
trefně k této situaci napsal, že do
Ostravy jezdí jen ti, kteří musí.
Já to takhle neberu. Naopak, jet do Ostravy bylo mým vlastním přáním, bylo to svobodné rozhodnutí. Jsem tady moc ráda. Již
z prvního telefonického kontaktu s paní
Annou Swiatkovou z kulturně-literárního
centra Academia, které jsem telefonovala
ještě z Francie, jsem pocítila velkou vstřícnost. A také zde mám kolegyně, se kterými
téměř deset let spolupracuji, nejsem v Ostravě poprvé.
V průběhu literárního večera, autorského
čtení a diskuze jsem opravdu ocenila zájem, otevřenost a komunikativnost ostravského publika.
Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě
jednou bych ráda všem zúčastněným poděkovala za tak srdečné přijetí v moravskoslezské metropoli.
Ivanka Lefeuvre
• rozená Šimková, narodila
se v roce 1949 v Praze
• působila jako psycholožka
v České Lípě
• před tím se tři roky živila
tancem v kabaretech
• podepsala Chartu 77 mezi
prvními v roce 1976
• do emigrace odešla po
nátlaku StB v roce 1982
• žije a pracuje ve Francii,
zabývá se sociálně právní
ochranou ohrožených dětí
• jako psycholožka navštěvuje
pracovně Ostravu
17
Volný čas
Ostrava, město mezi městy… a secese
Třikrát navštívil císař František Josef I. na přelomu 19. a 20. století
Ostravu. Nyní se díky těmto návštěvám vydal i o 360 kilometrů dál
na východ, do slovenských Košic.
Symbolicky samozřejmě. Ostravské muzeum uspořádalo ve Východoslovenském muzeu v Košicích
výstavu nazvanou Ostrava, město
mezi městy… a secese. Císař František je na ní jednou z hlavních postav. Vernisáž, za velkého zájmu Košičanů, se uskutečnila 6. května.
Nohavica v reproduktorech
Kdo se chce do Košic dostat rychle, měl by
dle ředitelky Ostravského muzea Jiřiny
Kábrtové zvolit vlak. „Autem jsme absolvovali cestu v poslední době několikrát,
ale vždy jsme měli kvůli kolonám na cestě
veliké zpoždění,“ říká ředitelka ve vlaku,
který jede na Košice z Chebu a v Ostravě
přibírá cestující už ve čtvrt na pět ráno.
Během pěti a půl hodinové cesty lze spatřit
celkem výstižný průřez dnešním Slovenskem: hory, řeky, moderní akvaparky pro
vodomilné turisty, stejně jako chudinské
osady místních Romů. Pak přicházejí Košice. Při procházce centrem není nesnadné pochopit, proč dostaly titul Evropské
hlavní město kultury 2013. Evropa je ze
zdejších kaváren přeplněných lidmi na prosluněných ulicích až bytostně znát.
„Samozřejmě, měli jsme z té hodiny trochu
obavy, ale vše dobře dopadlo,“ přiznává
po vernisáži ředitel Východoslovenského
muzea v Košicích Robert Pollák. Vernisáž
je načasována už na jedenáct hodin dopoledne, na muzeum zcela nezvykle. Ve městě se totiž zrovna koná už 20. ročník Dne
města Košic. V roce 1369, 7. května, dostaly Košice od krále Ludovíta Velikého erbo-
Expozice Ostravského muzea v Košicích
18
Ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová zahajuje výstavu v Košicích
vou listinu. A slaví se pořádně. Vernisáže
se v Košicích střídají jedna za druhou, ve
městě koncertují hlavní slovenské hvězdy
jako Peter Lipa nebo Jana Kirschner.
Přesto je hlavní historická budova muzea
6. května před jedenáctou hodinou dopolední zaplněna lidmi. „K názvu výstavy nás
inspirovala písnička vám všem jistě dobře
známého Jaromíra Nohavici. Bohužel nebylo v našich silách ho angažovat na tuto
vernisáž, ale my vám písničku pustíme.
Jmenuje se Těšínská a hovoří právě o době
před sto lety, o době, kdy se ještě konaly
zázraky,“ říká ředitel Pollák a z reproduktorů se line Nohavicova píseň.
„Mám všem Košičanům od Jarka vyřídit
co nejupřímnější pozdravy,“ přidává se
ředitelka Jiřina Kábrtová. „Dnes zpívá
v Nymburce v severních Čechách, proto se
nemohl zúčastnit. Ale do Košic jezdí velmi
rád a kdyby mohl, určitě by dnes přijel.“
Jiřina Kábrtová pak vykládá přítomným
o svém vztahu ke Košicím. O tom, jak zde
její otec, „hutník tělem i duší“, pomáhal
stavět zdejší železárny, o tom, jak zde pět
let prožil a studoval její manžel a také vzpomene na Dny Ostravy v Košicích, které se
zde konaly před deseti lety a jejichž hlavním organizátorem bylo Ostravské muzeum. Setkávaly se zde informační centra,
archivy knihovny, hrálo ostravské Divadlo
loutek, Nohavica měl ve zdejší katedrále
dva koncerty s Janáčkovou filharmonií.
„Čekali jsme, že Košice udělají v Ostravě
to samé, ale plány se nějak bohužel rozplynuly. Doufám však, že se ještě vše podaří,“
říká ředitelka. „Myslím si, že obě města
i jejich obyvatelé k sobě mají velmi blízko.
Upřímností, mentalitou i dravostí. Bylo by
dobré, kdybychom se setkávali i nadále,“
otevírá výstavu ředitelka Kábrtová.
František Josef i kopřivnická keramika
Poprvé navštívil František Josef I. Ostravu
1. září 1880. Tehdy nechal zastavit svůj vlak
na nádraží v Přívoze, aby promluvil k místním. V té době zasáhly Ostravsko katastrofální povodně. Císař slíbil, že se vrátí, a svůj
slib 20. září téhož roku dodržel. V Ostravě
se zdržel celé tři hodiny, během kterých
toho stihl opravdu hodně. Navštívil kostel
svatého Václava coby nejstarší budovu ve
městě, místní školy, šachtu a přešel tehdejší Řetězový most v místech, kde dnes stojí
most Miloše Sýkory. Všude prý tehdy ještě
byly vidět následky povodní.
Třetí a poslední návštěvu, uskutečnil císař
až o dvacet šest let později. A přijel do úplně jiné Ostravy. Zatímco při prvních návštěvách jej zdravilo provinční pohraniční
město s šesti tisíci obyvateli, 28. července
www.ostravainfo.cz
volný čas
1906 svého císaře vítala, a to velmi pečlivě, třicetitisícová průmyslová metropole.
Podle dochovaných dokumentů vyjel František Josef I. vlakem v 6 hodin z Vídně, do
Přívozu přijel přesně v 11.09 hodin. Odtud
šel spolu s celým průvodem nadšených Ostravanů postavenými slavobránami až na
dnešní Masarykovo náměstí, prohlédl si
Novou střelnici v dnešních Komenského sadech a také Vítkovické železárny. Vše opět
muselo probíhat velmi rychle. V 13.55 hodin
usedl císař opět do vlaku a v 19.07 hodin již
byl zpátky ve Vídni.
Výstava však není jenom o císaři. „K císařově návštěvě se váže období secese a Ostravské muzeum má spoustu předmětů z té
doby,“ vysvětluje Jiřina Kábrtová. Zvláštností jsou například výrobky kopřivnické keramiky. „Byl o ní velký zájem, byla
hodně zvláštní, přesto po dvou generacích
zanikla a dnes už vůbec lidé nevědí, že
v Kopřivnici nějaká taková manufaktura
existovala,“ uvádí Kábrtová. Na výstavě je
také například nábytek a další předměty
violisty Jiřího Herolda (1875–1934), který
patřil k zakladatelům známého hudebního
rodu Heroldů na Ostravsku.
Z Ostravy do Košic vše vezla dvě velká
auta. Mezi Košicemi a Ostravou pendlují
auta s muzejními exponáty poměrně v častých frekvencích. Nedávno košické muzeum vystavovalo v Ostravě jednak svůj zlatý
poklad, jednak grafiky středověkých umělců včetně Albrechta Dürera.
Košice, Ostrava, Evropa
Ostrava a Košice jsou dlouholetými partnerskými městy. „Hodně lidí sem přichá-
Expozice Ostravského muzea v Košicích
Co:
Kdy:
Kde:
Vstupné:
Expozice Ostravského muzea v Košicích
zelo z Ostravy budovat Východoslovenské
železárny, vztahy přetrvaly,“ myslí si náměstek košického primátora Ján Jakubov.
S nostalgií vzpomíná, jak i on, coby vysokoškolský student v roce 1977, trávil čas na
brigádě v Ostravě.
Ján Jakubov se však vůbec nediví, že na
výstavu i přes nezvyklý dopolední čas
kráčí zástupy zájemců: „Lidé se naučili na
kulturu chodit a my jsme tomu velmi rádi,“
říká. Vypráví s nadšením o loňském roce,
kdy Košice měly titul Evropské hlavní
město kultury 2013. „Dostali jsme kulturu
do ulic, nebylo dne, aby se nekonala nějaká
zajímavá kulturní událost. Od té doby lidé
v Košicích chodí na kulturu ve velkém,“ líčí
Jakubov. Díky titulu se například zrekonstruovalo muzeum, bývalá kasárna se přeměnila na „kunst hale“ a podle náměstka
Jakubova se proměnily na kulturní prostory i někdejší výměníkové stanice v panelových sídlištích. „Právě to, že se nám
podařilo dostat kulturu i na sídliště, velmi
kvitovali v Bruselu,“ uvádí náměstek.
Mezi běžnými diváky výstavy byl i Milan
Alexy. „Mezi Košicemi a Ostravou jsou velmi specifické, nadstandardní vztahy. Velmi
se o tyto věci zajímám a fandím tomu,“ vysvětluje svoji účast na výstavě někdejší šéf
technolog ve válcovnách VSŽ, který si dnes
jako důchodce přivydělává coby průvodce
turistů nejen v Košicích, ale také v Praze.
„Ostrava a Košice, to byly pilíře československého hutnictví,“ vzpomíná s nostalgií.
S ostravskou výstavou v Košicích je Milan
Alexy nadmíru spokojen. „Jsou tady krásné věci. Určitě by spolupráce mezi městy
měla pokračovat,“ myslí si.
Čekejte bociany
Už příští jaro má obě muzea opět spojit
společný projekt a tentokrát je místo historie na programu příroda. Konkrétně čáp
bílý, slovensky bocian biely. „Ekoprogramy zaměřené na tento druh ptáka máme
v muzeu už dvanáct let. Někdy na začátku příštího roku bychom je chtěli ukázat
v Ostravě,“ plánuje pracovnice košického
muzea Eva Sitášová. Lidé v Ostravě se tak
mají o životě bílých čápů dozvědět veškeré
podrobnosti. „Materiálů zabývajících se
čápy máme opravdu hodně,“ slibuje Eva
Sitášová.
Ostrava, město mezi městy… a secese, výstava Ostravského muzea
6. května až 31. srpna, úterý–sobota 9.00–17.00 hodin, neděle 14.00–18.00 hodin
Východoslovenské muzeum v Košicích, Košice, Slovenská republika
1 €
www.ostravainfo.cz
19
Hudba
Frank Viehweg
Tvorbu Jaromíra Nohavici výrazně
ovlivňují města, ve kterých žije, máte
nějaký svůj Těšín nebo Ostravu?
To je otázka na domov a prostředí, které
inspiruje a odráží se v umělecké tvorbě.
Tím může být město nebo třeba krajina.
A já musím říci, že takové místo asi nemám. Pocházím z Wolgastu, což je malé
město u Baltského moře, a má matka je
z pomořanského Štětína. Rodina z otcovy strany pochází zase ze severních Čech.
A zajímavé je, že přímo můj otec se narodil na počátku 30. let provázených zmatky
světové krize v moravském Lískovci, takže vlastně kousek od Ostravy. Pokud bych
tedy měl něco označit za domov a inspiraci, byla by to němčina, se kterou pracuji ve
svých písních.
Jak naučil Němce zpívat Nohavicu
Německý textař, písničkář a spisovatel se narodil v roce 1960 ve
Wolgastu na pobřeží Baltského
moře. Celé mládí prožil v realitě
NDR, kvůli své tvorbě byl vyloučen
z tamní komunistické strany. Svoji
první milostnou píseň napsal už ve
14 letech, následovaly další texty,
povídky i pohádky. V roce 2000 si
náhodou koupil CD Jaromíra Nohavici, od té doby přeložil do němčiny několik jeho písní, které úspěšně
hraje na koncertech v Německu
i Česku. Kromě toho překládá texty
latinskoamerických nebo ruských
písničkářů a samozřejmě také stále
skládá vlastní písně.
V Ostravě jsme Vás mohli vidět před
několika lety na koncertu Jaromíra
Nohavici v aule Vysoké školy báňské. Jak vzpomínáte na koncert před
jeho asi nejvěrnějším a nejvděčnějším publikem?
V listopadu 2009 jsem v Česku spolu
s Jarkem a naším polským kolegou Tolkem Murackim odehrál tři koncerty, a to
v Praze, Příbrami a v Ostravě. Na tyto
koncerty mám samé dobré vzpomínky,
obzvláště na ten v ostravské aule. Přirozeně to pro mě bylo něco mimořádného,
20
vystupovat s mými přebásněnými texty
v tomto městě spolu s Jarkem. Byl jsem
šťastný, že mě ostravské publikum tak
vřele uvítalo a přijalo.
Jak jste se vůbec dozvěděl o Jaromíru Nohavicovi, bylo to ještě před
pádem Zdi nebo až po sjednocení
Německa?
Mé první setkání s Jarkem Nohavicou bylo
v roce 2000. Tehdy jsem během cesty po
jižních Čechách vídal na různých místech
plakáty s reklamou na nové CD zpěváka,
kterého jsem neznal. Poslední den mého
pobytu v Českém Krumlově jsem se v obchodě s hudebninami ptal na jméno tohoto
člověka z plakátu a dostal jsem se tak k CD
„Moje smutné srdce“. Po několika letech
mi při našem setkání Jarek vysvětlil, že
toto CD je pro něj úplně atypické. Ale samozřejmě jsem se mezitím dostal i k jiným
jeho CD.
Jaká byla jeho první píseň, kterou
jste přeložil do němčiny a zahrál?
To už nemůžu s určitostí říci, ale určitě to
byly písně z onoho alba z plakátu – například „Unaven“, „Nebe je tu“ nebo titulní
skladba „Moje smutné srdce“. To byly první pokusy, první kroky k tvorbě Jaromíra
Nohavici.
Jednou z nejznámějších písní Jaromíra Nohavici je „Když mě brali za
vojáka“, kterou jste přebásnil do
němčiny. Pro mnoho umělců, a nejen pro ně, byl nástup na vojnu noční
můrou, jak jste to prožíval Vy?
Z důvodů mé výchovy a mého tehdejšího
přesvědčení jsem se zavázal k tříleté službě v NVA (Německá lidová armáda, pozn.
red.). Byla to dvakrát tak delší doba, než
bylo tenkrát povinné. Už v prvních dnech
mi bylo jasné, že to bylo špatné rozhodnutí.
Ještě jsem si tenkrát asi nebyl jistý, pro co
jsem se narodil, ale v každém případě ne
pro to, abych se stal vojákem.
Napadlo Vás vůbec ve svých dvaceti
letech, že se budete celý život živit
hudbou?
To už částečně vyplývá z předchozí otázky.
Když jsem byl v mých dvaceti letech na vojně, nevěděl jsem, čím bych měl být nebo
snad co se ze mě stane. Dnes si říkám, že
jsem vlastně po celé ty roky dělal právě
to, co mě nakonec dovedlo k mé práci. Na
druhou stranu se v našich životech neustále objevují okolnosti a nechci tu použít
slovo „osud“, které se nedají tak jednoduše
ovlivnit.
Frank Viehweg
• narozen v roce 1960 v NDR
• dlouhodobě žije v Berlíně
• píše hlavně milostné písně,
ale i skladby reflektující
politiku
• textař, písničkář a spisovatel
• vydal několik CD a knih
• v Německu popularizuje
písně J. Nohavici
www.ostravainfo.cz
hudba
V osmdesátých letech Vás kvůli jedné písní vyloučili z SED (východoněmecký ekvivalent KSČ, pozn. red.),
co to pro Vás v realitě Východního
Německa znamenalo?
Konkrétně to znamenalo ztrátu možnosti
studovat. Přirozeně jsem se také potýkal
s nedůvěrou ze strany některých funkcionářů, i když třeba v FDJ (východoněmecký ekvivalent SSM, pozn. red.) jsem na nic
podobného nenarazil. A už dva roky po
mém vyloučení jsem obdržel cenu Reinharda Weisbacha, kterou NDR udělovala
mladým umělcům. Já sám jsem se nikdy
necítil jako odpůrce režimu v NDR, snad
jen jako kriticky uvažující občan. V NDR
i v ČSSR byli ale samozřejmě lidé, kteří věděli, jaké je to být disidentem.
Často se věnujete politickým tématům, z našeho pohledu je ale Německo velmi stabilní zemí s vysokou
politickou kulturou. Čemu tedy dáváte průchod ve svých písních?
pro mě byla velmi důležitá a směrodatná.
Byl to Bernd Rump z Drážďan. Samozřejmě jsem se potom stále setkával s autory,
a především jejich díly, kteří ovlivňovali
také moji vlastní tvorbu. Nicméně bych zde
nemluvil o idolech a o vzorech v tom smyslu, že bych si řekl: chtěl bych dělat přesně
to, co oni.
Nepřekládáte a nezpíváte jen Nohavicovy písně, ale i skladby ruských
nebo latinskoamerických autorů.
Jak se Vám pracuje s texty ze zcela
jiného kulturního prostředí a možná
i mentality?
V posledních třiceti letech jsem neustále
narážel na písně z celého světa, o kterých
jsem si říkal, že bych je býval rád sám složil. Často se stává, že lidé z druhého konce
zeměkoule žijící ve zcela jiných podmínkách než já dokáží napsat písně, které mi
jsou tak blízké, že je prostě musím přeložit
do svého jazyka. A tak se nakonec tak trochu stávají mými.
Když jednou někdo potřeboval popsat mé písně,
vymyslel dokonce pojem „politické milostné písně“.
Ztotožňuji se s tím, ale pojmy ve skutečnosti
nejsou důležité.
Není to tak, že si řeknu: teď napíšu politickou, kritickou nebo milostnou píseň.
Moje tvorba odrážela život v NDR, stejně
jako odráží ten v současné společnosti. Ale
určitě se z ní dají vybrat skladby, které lze
označit jako politické nebo milostné. Když
jednou někdo potřeboval popsat mé písně,
vymyslel dokonce pojem „politické milostné písně“. Ztotožňuji se s tím, ale pojmy ve
skutečnosti nejsou důležité. Písně je těžké
popisovat, musí se jim naslouchat.
Nohavicovy písně se od těch Vašich
trochu liší například melodikou, jak
na ně reaguje Vaše německé publikum?
To už je moje práce, abych je přiblížil německému posluchači. Přitom je jistě výhodou, že já sám cítím velkou blízkost ke
slovanské harmonii. A na základě svých
zkušeností mohu říct, že reakce německého publika na Jarkovy písně jsou veskrze
pozitivní.
Jak moc jsou Nohavicova česká témata podle Vás přenositelná do německého prostředí? Jinými slovy –
rozumí Němci Nohavicovi?
Vycházím z toho, že existují písně, které
lze přeložit do jiného jazyka a pak ty, u kterých to ať už z jazykových nebo poetických
důvodů není možné. Při mém výběru se
omezuji na písně, o kterých si myslím, že
bych je mohl sám napsat, a tím je mohu
potom jako „mé vlastní“ zpívat na pódiu.
Takže nestačí, aby byla píseň dobrá nebo
aby se mi líbila. Jarek má i takové písně,
které jsou tak pevně zakořeněny v českém
nebo v regionálním prostředí, že se nemohou stát mými písněmi. A pravděpodobně bych je jen stěží mohl svému publiku
zprostředkovat.
Čeští písničkáři si často stěžují na nezájem rádií o jejich tvorbu. Jak jsou
na tom jejich němečtí kolegové?
Tak na to bychom si také mohli stěžovat!
Situace se navíc v posledních deseti až
patnácti letech stále zhoršuje. Mnohé žánrové hudební pořady buď z éteru zmizely,
a nebo byly přesunuty do nočních hodin.
A samozřejmě bez podpory médií je těžké
se dostat do povědomí veřejnosti.
Jaká je Vaše nejoblíbenější Nohavicova písnička?
To je velmi těžká otázka, když uvážím, že
jsem od Jarka přeložil do němčiny již kolem padesáti písní. A je to navíc skutečně
tak, že některé písně jsou člověku v určité
době a situaci bližší než jiné. Pokud bych
se ale měl rozhodnout, tak by to byla píseň
„Mám jizvu na rtu“, jež se v mém podání
jmenuje „Leicht verschrammt“.
Hrajete ještě na heligonku?
Ne. V dětství jsem se učil hrát na akordeon
pouze dva roky a poté jsem se k tomu již
nevrátil. Občas jsem toho litoval, ale už je
podle mě pozdě s tím něco udělat.
Kromě politiky je pro písničkáře typický motiv lásky. Dočetl jsem se, že
jste už ve čtrnácti letech napsal první
milostnou povídku. Jakou roli ve Vaší
tvorbě hraje Vaše žena a rodina?
Při vzniku mých písní hráli lidé vždy důležitou roli. A byly to ve většině případů skutečně ženy. Při tom nebylo rozhodující, zda
nakonec složím píseň politickou, milostnou nebo onu politicko-milostnou. Je to
také vidět na tom, komu jsou mé jednotlivé
skladby věnovány. Vím, že bez těchto lidí
by žádné písně nikdy nevznikly. V podstatě
jsou to jejich písně, já je jen napsal.
Na počátku letošního roku zemřel
významný písničkář Pete Seeger,
který inspiroval celou řadu jeho následníků. Kdo byl nebo je Vaším největším idolem?
Na začátku mé tvorby coby písničkáře
a básníka byl skutečně člověk, jehož práce
www.ostravainfo.cz
Společný koncert s Jaromírem Nohavicou
21
rozhovor
David Kantor
stavili. Pořád se na něm pracuje. A měnit
se bude i nadále. Mění se barvy podle
ročních období, mění se motivy. S přibývajícím létem střídají tváře bělošek tváře
černošek. Příští rok připravíme zase něco
jiného. Možná přijde i vizuál muže.
Dá se říci, kolik lidí na vizuálu ke Colours vlastně pracovalo?
Z naší strany denně minimálně tři lidé. Ze
strany Colours komunikují s dalšími třemi
lidmi. Takže jen vizuál – vše samozřejmě
spojeno s inzercí, billboardy a podobně –
zaměstnával šest lidí. To je poměrně dost.
Colours of Ostrava není jedinou kulturní akcí, kterou v Ostravě pomáháte propagovat…
V našem portfoliu je i festival Janáčkův
máj. Pracujeme na něm druhým rokem.
Tehdy za námi přijel Jaromír Javůrek,
ředitel festivalu. Měl pocit, že festival po
vizuální stránce potřebuje změnu. Pracovali jsme takto letos i pro Irský kulturní
festival v Ostravě, naším klientem je rovněž Janáčkova konzervatoř. Pomáháme
jim s vědomím, že jde přece jenom o školu,
o příspěvkovou organizaci.
Obličeje a tečky přes celý Colours
Potečkované obličeje byly nepřehlédnutelné v celé zemi. Je jedno,
jestli jste procházeli ostravskými
obchodními domy, čekali v Břeclavi
na vlak nebo spěchali Prahou. Byly
všude a zvaly na letošní Colours
of Ostrava. Vznikly v Ostravě, ve
společnosti Kantors Creative Club.
Uměleckým ředitelem studia a jeho
zakladatelem je David Kantor.
Pane Kantore, zkuste si představit,
jak popisujete Vaše potečkované
obličeje lákající na návštěvu Colours
of Ostrava někomu, kdo je ještě vůbec neviděl. Co byste mu řekl?
Po dvanácti letech existence festivalu jsme
mu chtěli, pokud jde o vizuální podobu, vetknout nějakou novou tvář. Tedy určitě nic
konkrétního, spíše jsme hledali prostor, na
kterém budeme moci ukázat multikulturnost, multinárodnost celého projektu.
Po diskuzi se Zlatou Holušovou jsme se
shodli, že nápad s tvářemi je na tyto účely
zcela ideální. Zvolili jsme nekonkrétní tváře bez emocí. Emoce jsme na ně nanesli až
grafikou. Multikulturnost symbolizují etno
motivy. Celé jsme to spojili s vizuálním sty-
22
lem nového loga, které je rovněž tvořeno
tečkami. Tečky nám umožňují vytvořit jakékoli motivy. Vše se nám propojuje – tečky, tváře i grafika udělaly kompletní vizuál,
který jsme letos využívali. A nejen letos. Vizuál bychom chtěli používat tři roky.
Nutno podotknout, že tváře, tečky
i barvy se neustále mění.
Ano, vše se neustále vyvíjí. A to už od listopadu loňského roku, kdy jsme vizuál před-
Kultura Vás ovšem neživí…
To určitě ne. Kantors Creative Club se
zabývá obaly. Pracujeme na složitých
a dlouhodobých projektech, které se táhnou i několik let. Vznikli jsme v roce 1997,
děláme klasický grafický design. Našimi
klienty jsou velké korporace. Kofola, Moser, Opavia… To je základ naší činnosti.
Festivaly a kultura jsou v uvozovkách jen
přidruženým produktem.
Výroba obalů a kultura. Je v těchto
oborech něco podobného?
Tím, že máme bohaté zkušenosti v práci
se spotřebiteli, dokážeme tak pracovat
i s požadavky velkého množství fanoušků. Myslím si, že zkušenosti, které máme
www.ostravainfo.cz
Rozhovor
hlavně ze zahraničního trhu a práce pro
nadnárodní koncerny, nás posouvají do
trochu jiné roviny například vůči konkurenci v regionu. Zkušenosti nám otvírají
dveře.
V republice z těch solidních spočítáme maximálně tři, čtyři. Jde o velmi složitou a těžkou disciplínu. Na druhou stranu není ani
mnoho firem, které nás mohou živit. Potřebujeme velké korporace, ty jsou dvě, tři.
Ano, vše se neustále vyvíjí. A to už od listopadu
loňského roku, kdy jsme vizuál představili. Pořád
se na něm pracuje. A měnit se bude i nadále.
Jak se relativně malá firma z Ostravy
dokáže probít až daleko za hranice?
Každodenní prací. Stále se účastníme nějakých tendrů, přesvědčujeme ostatní, že
svoji práci děláme dobře. Jsou to dlouhodobé zkušenosti, určitě v tomto oboru není
nic zadarmo.
Kde všude jsou vaše obaly vidět?
Prakticky v každém supermarketu. Uvidíte v něm šťávy Jupí, Zlaté oplatky, Bebe
Dobré ráno nebo čokolády Milka. Spousty
věcí včetně doplňků stravy.
Řekl byste, že to je vlastně také
umění, udělat dobrý obal po grafické stránce?
To je podle mne jedna z nejnáročnějších
disciplín v grafickém designu vůbec. Proto
takových firem, jako je ta naše, moc není.
David Kantor
• narozen v roce 1974 v Ostravě
• zakladatel a umělecký ředitel Kantors Creative Club
• náruživý hráč a fanoušek
golfu
• absolvent Vyšší odborné
školy grafické a Střední
průmyslové školy grafické
v Praze
• práce jeho společnosti je
vidět téměř všude ve světě
www.ostravainfo.cz
Kam všude se tedy Vaše práce dostává?
Naše obaly jsou v Americe, Izraeli, nedávno jsme dodělávali zakázku pro Dubaj. Jinak vlastně v celé Evropě.
Nepřemýšleli jste nikdy o stěhování
blíže ke zdrojům do hlavního města? Není pro Vás obtížné zůstávat
v Ostravě?
Zůstat obtížné není, obtížné je přesvědčit
klienty, že jste profesionální společností,
která není z Prahy. Dnes, v době internetu,
je vše mnohem jednodušší. Ale ještě vlastně docela nedávno jste se museli se zákazníky setkávat výhradně „face to face“.
Dělali jsme vše proto, abychom přesvědčili. Náš servis byl ještě nadsazenější než
u konkurenčních společností z Prahy.
ky, například německou kancléřku Angelu
Merkelovou.
Došlo k tomu tak, že nás oslovil česko-francouzský fotograf František Zvardoň. Nafotil
velmi zajímavé záběry starého Štrasburku
z helikoptéry a pak hledal někoho, s kým
by dal dohromady celou publikaci. Dostal
na nás dobré reference, přijel do Ostravy
a vznikla tak velmi hezká kniha. Když bylo
ve Štrasburku zasedání členských zemí
NATO, stala se kniha oficiálním darem
města Štrasburk vrcholným politikům. To
byl pro nás hodně ojedinělý projekt.
Další už nepřišly?
To se takto nedá říct. Jestli mám z něčeho
čerstvou radost, tak z toho, že jsme v měsíci dubnu získali stříbrnou cenu na světové
soutěži designu A´ Design Award and Competition. V srpnu si jí pojedeme přebrat do
Milána. Cenu jsme dostali za design pro
whisky Jack Daniel´s. Vytvořili jsme speciální box – prodejní krabici – pro limitovanou edici luxusních lahví. Jsme rádi,
že cenu máme, soutěží se jinak prakticky
nezúčastňujeme. Navíc bylo přihlášených
zhruba osmnáct tisíc prací z celého světa.
Láhev Jack Daniel’s? Tak to jste na té
zakázce museli pracovat s láskou…
To ano, ale nevypili jsme ani kapku. Láhev
zůstala celá.
Hodláte tedy v Ostravě zůstat?
Zkoušeli jsme už zakládat pobočky, ale je
to problém. Design je velmi těžko přenositelný. Nejde o manažerský džob. Zkuste
někomu říct, ať napíše článek jako Vy. To je
velmi těžké. Tým, který máme v Ostravě,
se dost dobře jinde vybudovat nedá. Pobočky se prostě s úspěchem nesetkaly a my
v Ostravě zůstáváme.
Kolik vlastně Váš tým obnáší členů?
Jde o devět kreativců.
Na Vašich webových stránkách se
objevuje i jméno amerického prezidenta Baracka Obamy.
Ano, vytvářeli jsme pro něj knihu. Tedy
nejen pro něj, ale i pro další světové politi-
23
Hudba
Martin Kasík
O Dvořákově maratonu i neobyčejných klavírech v Japonsku
Bydlí v Praze, pochází z Frenštátu
pod Radhoštěm a hru na klavír studoval i v Ostravě. Hraje po celém
světě a občas také v Ostravě. Například během Dvořákova písňového maratonu, který Národní divadlo moravskoslezské připravilo pro
fanoušky klasické hudby 1. května.
S Martinem Kasíkem jsme si povídali o kvalitě klavírů, kvalitě hudby
i kvalitě skladatelů.
dany. Už jako čtyřletý kluk jsem se jich
účastnil. Naučil jsem se kvůli tomu hrát
na harmoniku a později jako samouk i na
klavír. Odposlouchával jsem, co se dalo
a snažil se to přehrávat tím nejjednodušším způsobem. Samozřejmě, že mi dost
vyhovovalo, že mě ve společnosti „starejch
chlapů“ jako čtyřletého kluka brali za rovnoprávného člena společnosti. Nemusel
jsem chodit tak brzo spát a mohl jsem
s nimi drandit do noci.
Pane Kasíku, tato otázka je něco jako
povinná. Jak se z kluka ve Frenštátu
pod Radhoštěm stane hudebník, na
kterého chodí lidé na celém světě?
To nevím. Já jsem měl hudbu rád už jako
malé dítě. Chtěl jsem ji slyšet. Poslouchal
jsem všechno, i Moravanku, kterou pouštěli rodiče. Otec měl doma taky populáry…
To zní jako docela nadějný začátek…
No, rodiče později usoudili, že talent se má
rozvíjet a přihlásili mě do hudební školy,
kde se mne ujal pan učitel Vladimír Křenek.
Byl to ohromný muzikant a krásný člověk,
který své žáky vedl k improvizaci a přirozené muzikalitě. Nesešněrovával mě jenom
notami. Hráli jsme si. Jenže přece jenom
u mě zájem o hudbu postupně ochladl. Muziku jsem zpočátku bral jako hobby, ale jak
vše začalo být systematizováno do pondělků a čtvrtků, ztrácelo to kouzlo. Cvičil jsem
jenom těsně před hodinou, aby nebyl průšvih. Hudbou jsem se živit nechtěl.
Co to podle Vás je populár? Třeba
Karel Gott?
To zrovna neměl, ale třeba Beatles, Sinatru a všelijaké country. Doma jsme pořád
zpívali, byli jsme hodně muzikální rodina.
Hlavně můj děda a jeho dva bratři. U Frenštátu pod Radhoštěm si postavili tři chaty
vedle sebe a dělali obrovské hudební mej-
24
Čím jste chtěl být? Řidičem kamionů, podobně jako většina kluků?
To ani ne. Hrával jsem šachy, zajímalo mě
všechno, co souvisí s čísly, s matematikou
a fyzikou. Ale nakonec mě okolí přemluvilo a já jsem šel do Ostravy studovat Janáčkovu konzervatoř. A tam jsem dostal
jednu z nejlepších kantorek v republice.
Profesorku Moniku Tugendliebovou. Tím
pro mě nastal zásadní zlom.
Z Frenštátu pod Radhoštěm do Ostravy? Byla to pro mladého jinocha
velká změna?
Už dřív jsem do Ostravy jezdil na konzultace,
měl jsem tady babičku, takže jsem se vyznal.
Pak už jsem v podstatě jenom pracoval. Od
čtrnácti let, pokud to jenom trochu šlo, jsem
seděl za klavírem. Cvičil jsem, přemýšlel
o muzice, poslouchal nahrávky. Byla to tvrdá
práce, paní profesorka mi nic neodpustila.
Čím víc byl člověk talentovaný, tím víc po
něm vyžadovala. Vést talentované lidi je zodpovědnost. Nejenom, že má člověk strach,
aby něco nevhodným zásahem nezkazil, ale
někteří žáci na mimořádný talent hřeší. Mají
pocit, že to člověk vždycky nějak zachrání
přirozenou muzikalitou a bude odehráno,
tak se jim nesmí zase moc mazat med kolem
huby... Zrovna já jsem ale takový nebyl. Byl
jsem hodně ctižádostivý, chtěl jsem uspět.
www.ostravainfo.cz
hudba
•
•
•
•
Martin Kasík
narozen 1976 ve Frenštátě
pod Radhoštěm
studoval Janáčkovu
konzervatoř v Ostravě
jako sólista vystupoval
mj. S Chicago Symphony
Orchestra, Minneapolis
Symphony Orchestra,
DSO Berlin, TonhalleOrchester Zürich, Stuttgarter
Philharmoniker, Rotterdams
Philharmonisch, Helsingin
kaupunginorkesteri.
více na stránkách
www.martinkasik.com
Takže jste se rozhodl, že z Vás bude
klavírní virtuos.
Rozhodně jsem to chtěl zkusit a nasadil
jsem na to všechny síly. Někdy kolem druhého ročníku jsem začal mít úspěchy na
soutěžích. Hraní mě začalo hodně bavit,
asi to bylo slyšet.
písňovém maratonu, kde řadu hodin
zněla v Divadle Antonína Dvořáka
právě Dvořákova hudba. Co myslíte,
radoval by se z takového maratonu
Antonín Dvořák?
Těžko říct. Zvláštnost Dvořákova maratonu je v tom, že zazněla i díla, která se běžně
neprovádějí. Nehrálo se jen „the best of“,
ale komplet, chronologicky, tak, jak to Dvořák psal. A to posluchač může nahlédnout
i do mistrovy skladatelské kuchyně. Jak
Dvořák začínal, jak mu to vlastně ještě moc
nešlo, až potom u vrcholných písní nachází
hluboký obsah dokonale skloubený s formou a jde o nádhernou hudbu. Jestli by
z takového odhalení měl radost, to nevím,
ale určitě by byl šťastný, že se i dneska jeho
hudba hraje. Posluchači, doufám, šťastní
byli, na maraton byly pěkné ohlasy.
Hrajete po celém světě. Jaké jsou
vlastně zvyklosti při výběru repertoáru? Hrajete stále ono „the best of“,
nebo přicházejí změny v tom, co posluchači chtějí?
Jak kdy. Samozřejmě, že hraju zejména romantismus a klasicismus. Ale dvacáté i jedenadvacáté století hraju taky rád, i když
Slavického třeba jako přídavek, který si vybírám sám, tak bývají posluchači nadšeni.
Můžete si program také sám volit,
nebo je už vše pečlivě nalinkováno
dopředu?
Je to různé. U recitálů mám asi větší svobodu. Jako sólistu s orchestrem mě pozvou
většinou už k provedení nějakého konkrétního díla. To pořadatelé tvoří dramaturgie
jednotlivých koncertů i koncertních cyklů
a všechno jim musí do sebe zapadat. Když
se musím tu skladbu teprve naučit, potřebuji k přípravě delší dobu a pak se musím
dívat do diáře, jestli mám na to dostatek
času. Taky je náročné provádět množství
různého repertoáru v malém časovém rozmezí. Ale to se mi bohužel často stává.
Jak je to s oblibou skladatelů? Přicházejí různé módní vlny?
Zejména jsou oblíbení skladatelé z období klasicismu a romantismu. Mluvíme
o období mezi lety 1770 až 1900. Mezi ně
rozhodně patří Beethoven, Mozart, Čajkovský, Dvořák, Brahms, Verdi, Wagner…
Když dáte tahle jména na program, máte
téměř jistotu, že lidé přijdou.
Objevoval jste na studiích v hudbě
nové věci, nové skladatele?
Určitě. Úplně nové světy. Paní profesorka mi věnovala spoustu času a já jsem byl
tím společným objevováním nadšený. Jako
správný klavírista jsem se nejdřív zamiloval do Fryderyka Chopina. Pro pianisty je to
asi ten největší skladatel – básník klavíru.
Vaše studia dále pokračovala už
v Praze…
Na Akademii múzických umění u profesora
Ivana Klánského. Tam jsem si uvědomil, že je
třeba vyhrát také nějakou velkou mezinárodní soutěž, jinak člověk neprorazí. Pokud by se
mi to nepodařilo, měl jsem plán B. Totiž, že
půjdu studovat něco úplně jiného. V našem
oboru je velmi málo lidí, kteří se mohou věnovat klavíru pouze koncertně. V horším případě by mi zbývalo učit někde na hudebce, a to
se mi nechtělo. Nestačilo mi to. Takže plán
B byl matematika nebo jazyky. Prostě obory,
kde počty lidí, kteří se mohou své práci věnovat na vysoké úrovni, jsou vyšší. Zdálo se mi
to praktické. Naštěstí se mi podařilo během
dvou let vyhrát soutěž Pražského jara a pak
v roce 1999 velkou mezinárodní soutěž Young
Concert Artists v New Yorku. Tím jsem získal
angažmá v USA i Evropě a koncertní dráha
se začala pěkně rozjíždět. Víc soutěží jsem
už absolvovat nemusel, vše začalo fungovat.
Koncerty, natáčení...
Kolik je vlastně v Česku špičkových
klavíristů?
To asi dost, ale těch, kteří se živí výhradně
koncertováním, možná čtyři, pět…
V Ostravě jste 1. května vystoupil
na trochu nezvyklé akci, Dvořákově
www.ostravainfo.cz
M. Kasík na Dvořákově maratonu v Ostravě
Později se už vše začíná jakoby komplikovat,
dochází k rozchodu posluchače a skladatele.
Skladatel totiž už prošel dějinami hudby
a nemůže skládat jako Chopin.
uplatnění není tak velké a je to větší dřina při
čtení textu. Rád propaguji české autory, zvláště třeba Klementa Slavického, který žil v komunismu a nebyl poplatný režimu. Prosadit
se tak prostě nemohl. Jeho hudba je výborná,
velmi rád ji hraji, natočil jsem kompletní dílo
a snažím se ho protlačovat do mých recitálových programů. Ne vždy se to daří, pořadatelé jsou opatrní, mají obavy, jak budou lidé
na Slavického hudbu reagovat. Ale když hraji
Čím si vysvětlujete oblibu zrovna těchto lidí? Přemýšlel jste někdy o tom?
Jde o velmi složité téma. Kdybychom se
chtěli dostat do hloubky, museli bychom
mluvit poměrně dlouho. Zjednodušeně se
dá říci, že ty směry nevyžadují od posluchače nějakou zvláštní výbavu, mimořádně citlivé vnímání nebo vzdělání. Romantismus
staví na citech, klasicismus na základní geometrii, obojí máme ve své výbavě všichni.
25
Hudba
sice šlo, ale nebylo by poctivé dělat něco, co
už dělal někdo jiný. Seriózní umělec jde dál
a snaží se odrážet dobu, ve které žije. A ukazuje se, že na té cestě dál běžný posluchač
už nestačí. Už je na rozpacích. Asi je to už
daleko od hudebnosti, kterou posluchač po
staletí vnímal jako přirozenou.
M. Kasík na Dvořákově maratonu v Ostravě
Romantismu hudba velmi vyhovuje, protože snadno emoci napodobí i v jejím časovém
průběhu. Probíhá ve vlnách, v křivkách, návalech a náhlých zastaveních. Už jenom tím,
jak je postavená hudební myšlenka, jak se
zakulacuje, jak graduje, jak ustupuje… Tak
to na člověka intenzivně a přímo působí.
Připadá mi, že v klasicismu vrcholí racionalita a obecnost, v romantismu citovost a individualita. A ten největší skladatel, podle
průzkumů veřejného mínění Beethoven, to
nějak dokázal ve svém díle skloubit.
Posluchači mají mnohem větší problém
s hudbou, kde si nejsou jisti klíčem, podle
kterého ji mají číst. Například se experi-
mentuje s vědomím posluchače nebo se
užívají příliš složité racionální struktury.
Taková hudba si žádá člověka, který je tímto
směrem více orientován, více vzdělán.
Řekl jsem, že emocionalita byla základem
romantického cítění. A hudba, jakožto nejlepší prostředník k emocím, to byla ideální
symbióza. Jde o hudbu, která je přístupná,
protože není až tak strukturálně složitá. Melodicky i harmonicky využívá tradiční prostředky – zejména durové a mollové akordy.
Později se už vše začíná jakoby komplikovat,
dochází k rozchodu posluchače a skladatele. Skladatel totiž už prošel dějinami hudby
a nemůže už skládat jako Chopin. Ono by to
Takže podle Vás všichni ti Chopinové už došli k zenitu a my jsme jednoduše za ním?
Tak nějak. Budeme muset hledat jiný obzor.
Hudební vědci hledali, co je pro všechnu
hudbu na světě společné. Nebyl to kupodivu
rytmus, protože u nás máme systém násobný, opakuje se perioda (např. třídobý valčík – m-ta-ta m-ta-ta), zatímco v Indii je to
systém sčítací – např. třeba 2 doby + 3 doby
+ 1 doba. Pojítkem nebyla ani harmonie,
ani jiné hudební složky. Jedinou věcí, která
všechnu hudbu spojuje, je princip oktávy.
Oktáva je interval, vzdálenost mezi tóny,
která je určena stále vzrůstajícími násobky
původní frekvence, což náš mozek přesně
vnímá a signalizuje nám to tím, že se nám
ty tóny zdají podobnější než jiné, jaksi příbuzné (když zpívá melodii písně zároveň
dítě, matka a otec, bude to vypadat, že zpívají stejné tóny, přesto, že mají hlasy různé
výšky – zpívají ve vzdálenosti oktávy). Oktáva se dál vnitřně člení a tady už se jednotlivé hudby liší. V evropské hudbě využíváme
celých tónů a půltónů, což vytváří hudební
prostor plný napětí (můžeme si to představit jako gravitační sílu – věci, které jsou sobě
blíže – v našem případě půltóny, se přitahují
větší silou než celé tóny). Kdybychom použí-
M. Kasík se svojí studentkou
26
www.ostravainfo.cz
hudba
vali stupnici jenom z celých tónů, neměla by
žádné napětí, protože všechny tóny by byly
rovnocenné. V naší stupnici (ať už dur nebo
moll) máme „energetická centra“, právě ta,
která následují po půltónech. Navíc mají jednotlivé tóny svůj hierarchický význam podle
alikvotní řady (násobková řada frekvencí odvozených od základního tónu) a vzdáleností,
kterou mají jeden od druhého. Proto je tento
prostor přirozený. Tu přirozenost, jak je dobrým zvykem Evropanů, jsme trochu upravili
temperovaným laděním a to umožnilo hudbě velmi složité kombinace, snadné přechody mezi tóninami. Proto i evropská hudba
jakoby zvítězila nad těmi ostatními – protože je spjatá se základní fyzikou, ale zároveň ji
upravuje ke své potřebě. Ale je to prostě systém a každý jednou vyčerpá své možnosti.
Věděli tyto věci podle Vás všichni
ti velcí skladatelé, zabývali se teorií
hudby až do takových detailů, nebo
to všechno cítili spíše intuitivně?
Hudbu sice studovali, ale myslím, že spoustu věcí vnímali spíše podvědomě. Ostatně
i pro nás je zajímavé tyhle věci vědět, ale
jak pro skladatele, tak pro interpreta a posluchače je důležitější cítit je.
bírá méně času než kdysi. Ale ve velkém
záběru klidně hraju i osm hodin denně.
V uvolněnějším období stačí dvě hodiny.
Přes prázdniny se snažím dát si pauzu. To
nehraji klidně i celý měsíc.
Poslechnete si kromě vážné hudby
i něco jiného?
Po pravdě řečeno, moc už si nepouštím
ani vážnou hudbu. Po celodenním cvičení
a učení si potřebuji spíše oddechnout, mít
klid a hudba mě nabuzuje. V autě častěji
poslouchám mluvené slovo, třeba rozhovory Wericha s Horníčkem. Nebo alespoň
tedy něco neklavírního, například symfonie. Ale když už proniknete do hudby,
která je hodně složitá a kód, který musíte
objevit, je někde hloub, vrstev je hodně
a vás vzrušuje, kolik těch systémů najednou vnímáte, pak už jen těžko naleznete
pochopení pro něco prvoplánového.
Geniální skladatelé jsou pořád. Jenomže,
jak už jsem řekl, klasická hudba se tak
trochu rozpojila s posluchačem. Abychom
mohli pochopit genialitu Beethovena v 21.
století, musíme projít celou hudební historií, pokud z ní ten skladatel čerpá, a dostat se až na dost slušnou posluchačskou
úroveň.
Ale možná je to také otázka toho, jak byl člověk veden jako dítě. Na mnoha případech
vidíme, že když někdo už od malička poslouchá nějakou velmi složitou hudbu 21. století,
pak se v ní za chvilku velmi dobře orientuje
a začne ji vyhledávat. Její jazyk je mu blízký. Když k takové hudbě člověk přijde pozdě,
musí jít cestou vzdělání. I u posluchače se
projevuje druh talentu. Někdo hudbu výborně tvoří, jiný ji výborně vnímá.
Člověk si při Vašem výkladu vzpomene na fyziky, kteří tvrdili, že po
Jsou nějaká místa na světě, která Vám
ke koncertování obzvláště vyhovují?
Nejlepší podmínky ke koncertování jsou určitě v Japonsku. Vážná hudba tam má prestiž.
Nejlepší sály, nejlepší klavíry, nejlépe naladěné. Všechno funguje, organizace dokonale
klape. Klavíry hrají téměř samy, myslím, že
jde o mimořádnou údržbu nástroje. Klavíry
nejvyšší kvality mají všude na světě. Jenom
v Japonsku ale hrají naprosto perfektně. Asi
se s nimi technici hodně mazlí.
Jak se vlastně pozná, že klavír není
úplně v té nejlepší formě?
Když klavír nereaguje, jak bych potřeboval.
Mám představu, jak by měla hudba v ideálním případě znít, jenže klavír mi to nechce
umožnit. Mechanika je třeba těžká, nevyrovnaná, nebo nereaguje na drobné změny
úhozu. Prostě klavír není takzvaně barevný, nedokáže udělat jemné zvukové odstíny. Anebo je „vybřinkaný“ či tupý, zvuk má
ošklivou základní kvalitu. Pak s takovými
nástroji musím bojovat, nebo spíše je jemně přesvědčovat, skamarádit se. Jak pravil
Alexandr Dumas, od každého zámku a každé ženy (v našem případě klavíru) dostaneme to, co chceme, jdeme-li na ně zlehka.
Jak dlouho míváte již svá vystoupení
zamluvená dopředu?
Většinou na rok. Ale už dneska například
vím, že v lednu 2016 bych měl být někde
v Belgii. Samozřejmě v průběhu roku se
ještě leccos mění.
Kolik času denně věnujete zkoušení?
Je to různé. Když člověk zkouší nový repertoár, je to nejnáročnější. Samozřejmě,
zkušenosti jsou teď větší, takže mi to za-
www.ostravainfo.cz
M. Kasík v Národním divadle moravskoslezském
Na začátku své dráhy jste obdivoval
Frederika Chopina. Platí to pořád?
To rozhodně. Nejenom podle mého názoru uměl Chopin skládat pro klavír ze všech
nejlépe. Skládal téměř výhradně pro klavír,
zasvětil mu celý život. Našel úžasné barvy,
harmonie a zvukové kombinace, které tomu
nástroji dávají vyniknout v tom nejlepším
světle. A i po těch letech platí to stejné.
Někdo jiný by třeba jmenoval Mozarta…
Mozart je simplifikovaná kvalita, protože je dostupná. Jeho hudba je přehledná
a často předvídatelná. Když uslyšíte její
úryvek, váš mozek si dokáže představit, co
bude dál. Jde o strukturu, která je dobře
dokomponovatelná, logická. To dělá lidem
dobře. A když se vám něco líbí a rozumíte
tomu, tak to přijmete za své. Nemůžete přijmout za své něco, čemu nerozumíte.
Přijdou podle Vás nějací noví Mozartové a Chopinové?
Isaacu Newtonovi už je dokonáno
a nic nového v oboru už nenastane.
Že je vlastně konec. Pak zjistili, že
se mýlili.
Hudba rozhodně není u konce. I když
matematicky se počty kombinací v rámci jednoho systému vyčerpávají. Dejme
tomu od 16. století zde stále zní produkce
nějaké hudby a kombinací není neomezené množství. Pro nalezení nových kombinací by bylo potom nutné přejít na nový
systém nebo začlenit nové prvky. Třeba
nalézání nových zvuků, jak to dělá např.
elektronická hudba. Takový John Cage
dělal provokace typu Čtyři minuty a třicet tři sekund ticha. Což sice vypadá trochu absurdně, ale ona to není až tak úplně
plochá myšlenka. Cage vybídl posluchače,
aby si poslechli ticho. Protože ticho vlastně není. Zvláště, když je více lidí v sále.
Každou chvíli někdo zakašle, jiný šoupe
nohama… Čili poslechněte si to, co normálně neposloucháte. Ten šum, který nás
stále provází.
27
volný čas
Jindřich Šimek
O krásné Popelce, nedostatkových
krasobruslařích a milované „Lenince“
Mrazík, Romeo a Julie, Popelka.
Zatím tři největší muzikály na ledě
producenta, scenáristy a režiséra
Jindřicha Šimka navštívily statisíce diváků. Šimek byl sólista baletu,
ale hrál taky v operetě i v činohře
tehdy ještě Státního divadla Os28
trava, teprve před pár lety se odstěhoval do Prahy. V Ostravě jej
lze přesto potkat velmi často, a to
se ani nemusí zrovna v ČEZ Aréně
hrát muzikál na ledě Popelka, který vítkovickou halu vždy spolehlivě
zaplní.
Jindřichu, jak se má nyní Popelka?
Naposledy jste muzikál hráli v Ostravě v dubnu, od té doby nevíme nic.
Chystá se na cesty. Už od světové premiéry
Popelky v roce 2011 se snažíme, abychom
ji mohli představit také divákům v zahraničí. Protože je prostě jedinečná. Říkám to
natvrdo, s veškerou znalostí konkurenčního prostředí. Popelka jako muzikál na ledě
je v současné době jedním z nejlepších
projektů svého druhu ve světě. Tato inscenační forma je můj nápad a pokud vím, tak
ji zatím nikdo kromě nás ve světě ještě nedělá, protože samotná realizace muzikálu
na ledě je totiž ve všech směrech nesmírně
náročná.
Naše snaha hrát Popelku v zahraničí už slavila první úspěch. Povedlo se nám v roce
2013 vycestovat na Ukrajinu a hrát Popelku v Kyjevě. Přestože to bylo v době, kdy
v těchto částech Evropy začínaly nepokoje,
byla představení vyprodána a lidé nám po
každém představení dlouze tleskali ve stoje. Byla to fantastická atmosféra. Škoda, že
díky těmto událostem se nám tehdy zkomplikovalo další připravované turné v Rusku. V současné době se už situace vrací do
původních kolejí a jednání se opět oživují.
Letošního Silvestra a Nový rok strávíme
pravděpodobně opět v Kyjevě, jednání
probíhají také s producentem z Tatarstánu
a dalších destinací Ruska. Pochopitelně, že
všude budeme hrát opět v ruštině. A protože se říká, že štěstí přeje připraveným,
tak máme už verzi anglickou, německou,
španělskou a momentálně připravujeme
verzi čínskou.
Takže Popelka pravděpodobně
opustí Evropu…
Pevně v to věřím. Projektovou manažerkou
pro zahraniční obchod je totiž v naší společnosti má manželka Radka Kovaříková,
která jako bývalá trojnásobná mistryně
světa v krasobruslení má v těchto kruzích
ještě pořád velký kredit a renomé. Takže je
to právě ona, která vede veškerá jednání po
celém světě. Pokud jde o Evropu, původně
jsme si mysleli, že prorazíme nejprve na
německý trh. Ovšem naše plány nám zhatila tamní konkurence, která již velmi dobře
zná naši kvalitu. Podařilo se jim zablokovat
stadiony tak, že se na ně v lukrativních termínech prostě nedostaneme. Jsou totiž na
trhu v těchto zemích již spoustu let, a tak
dokáží mnohé věci ovlivnit. Je to pro nás
hořká, ale zároveň motivující zkušenost.
Jsem si jist, že se dříve nebo později na německý trh dostaneme.
Na základě naší dřívější úspěšné práce
v Emirátech projevili zájem o Popelku
promotéři z Dubaje a Abu Dhabi. Vedou
se jednání, probíhá náročná výměna tech-
www.ostravainfo.cz
volný čas
J. Šimek a realizační tým
Jen pro představu, turné Popelky zahrnuje takřka stočlenný mezinárodní tým účinkujících,
techniků a členů štábu. Sedm kamionů, tři autobusy a několik doprovodných vozidel.
nických dat a tak dále. Jsem zvědav, jak to
dopadne.
Ta největší událost nás ale potkala v těchto dnech, kdy proběhla velká prezentace
Popelky pro delegaci čínských promotérů
a zástupců čínského ministerstva kultury,
kteří přijeli do Prahy v rámci spolupráce
s Česko-čínskou komorou. Jednalo se o největší kulturní delegaci zástupců Číny u nás
a nám se dostalo s Radkou té cti, že jsme
jako jediní zástupci české kultury prezentovali svůj projekt, kouzelný muzikál na ledě
Popelka, při slavnostní večeři v Obecním
domě v Praze. Všichni byli z Popelky nadšení, takže uvidíme, co přinese budoucnost.
Co to vlastně konkrétně obnáší, dvouhodinový muzikál na ledě Popelka?
Především dobrý tvůrčí tým, kreativní
a schopný realizační tým, profesionál-
ní produkci a v neposlední řadě spoustu
tvrdé práce. Popelka je v mnoha směrech
náročnější než mé předchozí muzikály na
ledě. První byl pohádkový muzikál na ledě
Mrazík, v realizaci možná trochu jednodušší, ale ve své době úžasný a nepřekonatelný. Pak přišel náročnější romantický
muzikál na ledě Romeo a Julie, překrásné
dílo, ale jak už to v životě bývá, díky chamtivosti některých mých kolegů záhy zanikl.
Nemohl jsem tomu tenkrát zabránit. Škoda. Jsem přesvědčen, že se dodnes mohl
úspěšně hrát. A tak poučen a znechucen
celou situací přesunul jsem své umělecké
aktivity do Prahy.
Začal jsem pracovat na scénáři Popelky,
oslovil Petra Maláska a Vaška Koptu, vznikl nový tvůrčí tým a za dva roky se zrodil
kouzelný muzikál na ledě Popelka. Je překrásný a diváci si jej všude nesmírně zamilovali. Jen pro představu, turné Popelky
zahrnuje takřka sto členný mezinárodní
tým účinkujících, techniků a členů štábu.
Sedm kamionů, tři autobusy a několik doprovodných vozidel. S tím jsou spojené velké náklady na pronájmy stadionů, letenky,
dopravu, ubytování… Na dnešní dobu je to
opravdu mega projekt.
Přemýšlel jsi někdy o tom, že by se
dalo prostě ubrat? Vytvořit „komornější“ podání?
Dostal jsem už několik podobných nabídek.
Ale já je všechny odmítl. Nehodlám z Popelky udělat umělecký paskvil jenom proto, aby
představení bylo levnější a mohlo snáze vydělávat peníze. Toto jsou praktiky některých
zahraničních či tuzemských produkcí. Nejprve přijdou s klamavou reklamou o kvalitě
díla anebo hvězdném obsazení a pak obvykle následuje turné s velmi průměrnou až
podprůměrnou show za nehorázné vstupné.
Muzikál Popelka
www.ostravainfo.cz
29
volný čas
týmu a pak měsíce zkoušení. Udělat z výborných krasobruslařů – sportovců dobré
herce je mnohdy nadlidský výkon, ale když
se to povede, je to nádherná podívaná.
Jenže s výbornými krasobruslaři je to dnes
poměrně těžké. Získat kvalitní bruslaře do
souboru třeba z domácí bruslařské líhně
je čím dál těžší. A kvalitní sólisté do show
jsou nedostatkové zboží už několik let. Samozřejmě až na těch pár výjimek, které už
s námi spolupracují.
Muzikál Popelka
Je to běh na krátkou trať, ale jim je to jedno. Jedni mají za sebou bohaté partnery,
kteří se chtějí hlavně zviditelnit, a těm
druhým stačí, že si takto vydělají nějaké
peníze. Projedou s turné naší republikou
a zmizí. Ti drzejší to zkouší vícekrát, ale
naštěstí náš divák je velmi vnímavý a umí
dnes už rozeznat kvalitu od šuntu.
Já si velmi vážím práce všech mých spolupracovníků, kteří se na Popelce podíleli či
podílejí, a tak bych chtěl naši Popelku zachovat v celé její kráse, jako rodinný kouzelný muzikál na ledě.
Nevěřím, že bys už neřešil období
„postpopelkovské“. Vznikne i muzikál s pořadovým číslem čtyři?
Z kraje letošního roku se mi dostalo nesmírné pocty. Dostal jsem od jedné renomované čínské společnosti nabídku, abych
pro ně napsal a pak v Číně zrealizoval muzikál na ledě. Takže momentálně pracuji
s Petrem Maláskem, Vaškem Koptou a dalšími kolegy na této zakázce. Je to úžasná
příležitost, jak se prosadit v té nejlepší
světové konkurenci na asijském trhu. Je to
velká výzva a všichni se snažíme tuhle příležitost využít. Jestli vše dopadne dobře,
tak strávím pracovně nejspíše podstatnou
část roku 2015 v Číně.
Jinak už rok píši své nové autorské dílo, tedy
muzikál na ledě číslo čtyři. Pokud se nám
podaří sehnat na projekt peníze, premiéra
by mohla být do dvou let. Už teď se příběh
jeví moc hezky, ale více o něm nemůžu a ani
nechci hovořit. Protože závistivci jsou všude a domácí konkurence, která tady vzniká,
je sice úsměvná, nicméně je tady.
Jindřich Šimek scénář, Petr Malásek hudba, Václav Kopta texty. Jak
vlastně tvoří taková autorská trojice? Chodíte často na pivo?
Na pivo? Jasně, taky občas zajdeme. Ale co
se týče naši společné tvorby, tak ta má své
30
počátky jinde. Scházíme se pokud možno
pravidelně v jisté pražské vinárně, kde veškerá témata dostávají křídla (smích).
Takže za všechno může dobré víno…
Kdepak, je to samozřejmě především
o tvrdé práci. Jenže všichni jsme pracovně
velmi vytíženi, a tak o nějakých každodenních schůzkách z počátku nemůže být ani
řeč. Ale máme své středy, které se snažíme dodržovat minimálně dvakrát měsíčně. Jde o setkání u dobrého vína. Tam vše
probíráme, padají různé návrhy a nápady.
A když nastane ten správný čas, začne náročná práce. Já se pustím do psaní scénáře, Vašek podle něj píše texty písní, Petr
pak skládá hudbu. Potom přijde na řadu
scéna, kostýmy, choreograf atd. Snažím
se držet zásady, že pokud vše klape, lidsky
si rozumíme, navzájem se respektujeme
a jsou skvělé výsledky, tak není třeba měnit tvůrčí tým. Nám se to zatím daří a také
proto pracujeme na dalších projektech ve
stejné obsadě.
A pak přijdou ti, kteří to celé odehrají…
To je další náročná kapitola. Samozřejmě
vždy se snažím obsadit do hereckých rolí
ty nejlepší profesionály a musím říct, že zatím jsem měl velké štěstí. Výběr krasobruslařů nechávám na Radce. Ta vždy nabídne
několik variant, z kterých pak společně
vybíráme ty nejlepší. Krasobruslaři jsou
pochopitelně velmi důležitou uměleckou
složkou v mých projektech. Dodávají představení úplně jinou dimenzi – dynamiku,
krásu pohybu a vynikající sportovní výkony. Muzikál na ledě je velmi náročné
představení. Vyprávíme a hrajeme příběh
na ploše cca 2000 metrů čtverečních a pokud mu má divák uvěřit, tak musí všichni
účinkující podávat přesvědčivé herecké
výkony. V praxi to znamená dokonalou režijní přípravu, perfektní součinnost celého
Nedostatek domácích krasobruslařů? Jaké jsou podle tebe příčiny?
Vážně to chceš slyšet? No, některým lidem
se to nebude líbit, ale budiž. Tak především
nebudu tady analyzovat současný stav krasobruslení v České republice. Za prvé mi
to nepřísluší a za druhé kdo sleduje naše
krasobruslení, tak je v obraze. Já jen řeknu, co si myslím o současné situaci z mého
pohledu producenta a režiséra, který pracuje s krasobruslaři již šestnáct let. Je to
podobné jako u jiných sportů. Vše začíná
už u dětí. Léta jezdíme po klubech, hledáme talenty, spolupracujeme s trenéry, děláme konkurzy, a tak vidíme, že na těchto
úrovních je spousta lidí, kteří se opravdu
snaží a mnohdy v neuvěřitelných podmínkách, ale to je dnes málo.
Chybí výrazná spolupráce a podpora se
shora. Chybí peníze na tento překrásný
sport, které by měly najít své příjemce především u těch, co se starají o krasobruslařskou líheň. To se ale neděje. Pokud jsou
nějaké peníze, jdou patrně jinam a tak celá
tíha vychovat kvalitního sportovce leží
mnohdy na jeho rodičích. Často se pak stává, že velmi talentované dítě skončí svou
slibnou sportovní kariéru jen díky tomu,
že to rodiče již finančně neutáhnou. Pro
sport všeobecně je to velká škoda.
I to je jeden z důvodů proč se v posledních
letech při výběru krasobruslařů zaměřujeme čím dál více na zahraničí. V Popelce
vystupují bruslaři ze sedmi zemí světa.
Ansámbl je opravdu mezinárodní.
Zajímaly by mne v souvislosti s veškerou vydanou energií a penězi ty
okamžiky pochybností, které určitě
musejí přicházet: prodáme vstupenky? Budeme mít diváky?
Jindřich Šimek
• narozen v roce 1956 v Ostravě
• dříve tanečník a herec
Státního divadla v Ostravě
• producent a režisér muzikálů na ledě Mrazík, Romeo
a Julie, Popelka
• v dětství si hrál v porubských ulicích na Vinnetoua
• žije v Praze, často tvoří na
své chalupě na Ostravici
www.ostravainfo.cz
volný čas
Pokud jsi v roli producenta a celá tíha
vzniku díla a následná realizace turné je
na tobě, tak máš samozřejmě hodně těžkých dnů a bezesných nocí. Všechno to
stojí spoustu peněz a když nemáš sponzory
anebo vysněného mecenáše projektu, tak
pak jsi opravdu rád za každého diváka, který si koupil lístek. Jenže pokud ti záleží na
divácích a jménu tvé společnosti, musíš se
chovat na domácím trhu jinak než zahraniční produkce. My nemáme vstupenky
za tisíc a více korun. Snažíme se o nízké
vstupné, aby naše představení mohlo vidět co nejvíce diváků. Dáváme úlevy pro
dětského diváka, například děti do pěti let
zdarma. V každém městě zveme zadarmo
děti z ústavů pro mentálně postižené děti
a dětských domovů, které by se jinak na
takové představení nikdy nedostali. No
a tato snaha je po zásluze odměněna tím,
že jsi jako producent celé turné pod velkým tlakem, jak to vše dopadne.
Být producentem muzikálů může být
napínavé.
Napínavé? Hezky řečeno. Dělám tuto práci
od roku 1997 a musím říct, že je to tedy čím
dál tím víc „napínavější“. Jestli chceš obstát
ve světové konkurenci, musíš hodně cestovat, sledovat, co se děje, jakým směrem
jde současný světový trend. Když budeš sedět doma, tak prostě mezi těmi nejlepšími
neobstojíš. V tomhle je šoubyznys docela
krutý. Peníze, peníze a peníze. Potřebuješ
jich čím dál tím více, abys držel krok. Když
vidíš, kolik peněz se vynaloží venku na některé projekty, tak můžeš jen závidět. O to
více mě mrzí, že v naší republice je takřka
nemožné sehnat sponzory na kulturní projekty. Přitom máme nádherný, jedinečný
projekt, který provází velmi kvalitní a dlouhodobá mediální reklama. Popelka za dvě
sezóny v rámci turné navštívila třicet měst
a vyprodala téměř všechna představení.
Všude se o ní mluvilo jen v superlativech.
Podle mě je to skvělá pozice pro reklamního
partnera. Co k tomu dodat?
Téma odjezdů už tady padlo. Myslíš
si, že kdybys zůstal, mohl bys dělat
v Ostravě to, co děláš?
Před léty jsem byl o tom přesvědčen. Byl
jsem hrdý, že jsme jako jediní na světě
dokázali zrealizovat tak nádherné velké
projekty v našem kraji, tak daleko od kulturního centra. Vždyť oba muzikály na ledě
Mrazík i Romeo a Julie jsme nazkoušeli ve
Frýdku-Místku a světové premiéry se odehrály v Ostravě. Proslavili jsme toto město
a s ním i celou republiku ve světě a přesto
se nám za celou tu dobu nedostalo žádného
uznání a podpory. Myslím, že Češi jsou tím
specifičtí. Tady se úspěch neodpouští. Člověk něco dokázal a tím se stal úspěšným.
Přichází tedy s jistou dávkou sebevědomí
s dalším projektem. Jde na patřičná místa, představuje, vysvětluje, nabízí, klepe
na různé dveře, slušně žádá, nechápe tu
neochotu kolem sebe, pak se naštve, no
www.ostravainfo.cz
a nakonec prostě rezignuje. Zbývá mu tedy
to poslední řešení, jít někam jinam. Je to
smutné, ale je to tak.
Tvoje slova znějí, řekněme, jako
zdravá skepse?
Nazvi to, jak chceš. Já už se tomu dnes jen
usmívám. Ale na Ostravu jsem nezanevřel, to samotné město přece za to nemůže. Mám Ostravu moc rád, narodil jsem se
tady a prožil v ní překrásná léta.
V Ostravě jsi k vidění přesto velmi
často…
Mám tady rodinu, spoustu přátel a kamarádů, na Ostravici mám chatu. Trávím v Beskydech vždycky část léta a moc se na to
těším. Prozradím ti, že pokaždé, když jsem
v Ostravě, snažím se projít Porubou, kde
jsem prožil dětství. Ta místa mají pro mě
neuvěřitelné charisma, cítím se tam skvěle
a vždy pak odjíždím pozitivně naladěn.
Myslíš „Leninku“ a okolí? Zrovna nedávno jsem někde s rodilými
„Porubáky“ rozebíral téma, jak se
nám všem zdají ty domy na „Lenince“
čím dál menší. Přijde ti to také tak?
Myslím tím „Leninku“ a celý první obvod.
Hlavně pak „Thälmannku“ kde jsem bydlel. Všechna ta místa, kde jsem jako náčelník Apačů Vinnetou střílel ze stříbrné
pušky.
A s tím zdáním máš pravdu. Kopec farské
zahrady ve staré Porubě, kde jsme sáňkovali, má tak čtyřicet metrů. Tehdy nám to
připadalo, že sjíždíme velehory. Všechno
je dnes jaksi menší... Asi proto, že už jsme
velcí kluci a vidíme to jinak.
Vždy se budu rád vracet, i když jsem doma
v Praze. Praha je skutečně nádherné a magické město a nám se tam s mojí novou rodinou moc líbí. Máme krásnou práci, která
nás oba s Radkou naplňuje a naše čtyřletá Klárka nás nabíjí neskutečnou energií.
Jsme tam prostě všichni šťastni a to je to
nejdůležitější.
Ale Ostrava a okolí, to je moje já. Tady
mám své kořeny a vždy se k ní budu hrdě
hlásit.
Radka Kovaříková v roli Julie. Foto: Radek Klimeš
31
literatura
Jaromír Konečný
Pořád nejsem v tom správném bestselerovém formátu
Narodil se v Praze, dětství strávil
v Brušperku, studoval a žil v Ostravě, kde se živil také jako čistič
kanálů v Nové huti Klementa Gottwalda. V roce 1982 emigroval do
Německa. Tam se z něj za poslední dvě desetiletí stal natolik známý
spisovatel, že práva na knihu od něj
koupil i Hollywood. V Česku však
Konečnému zatím vyšly pouze dvě
knihy a znají ho spíše jenom literární fajnšmekři.
Začněme u Colours of Ostrava 2014.
Trmácel ses až z „tvého“ Mnichova
do Ostravy, abys na festivalu měl jen
krátké vystoupení v sále, kam se pro
velký zájem ani nevešli všichni diváci. Stálo ti to vůbec za to?
Moc dlouho jsem se nerozhodoval. Vždycky jsem rád, když z Ostravy a okolí dostanu nějakou pozvánku. Pokud to jenom
trochu jde, snažím se přijet. A rád... I když
vystoupení nemám zaplaceno tak jako
v Německu…
V Ostravě vystupuješ i tak velmi
zřídka…
32
Naposledy před Colours to bylo ve Fiducii
na večeru undergroundu. Ale to už bude
nejméně tři roky. Pravidelně vystupuji
v Česku jenom v Ústí nad Labem. Tam mne
zvou každý rok. Pravdou ale je, že mne zve
Collegium Bohemicum, což je taková poloněmecká organizace. Jinak Češi na mě
kašlou. Samozřejmě, jsem z toho trochu
smutný, protože vše souvisí s vydáváním
knížek a podobně. V Německu jsem dosti
známý spisovatel přinejmenším pro mládež. Jsem známý i v okruhu poetry slamu,
ale v Česku to nefunguje. Není tady zkrátka můj trh.
Z Ostravy jsi emigroval do Německa
v roce 1982, stačíš si během svých
návštěv všímat, jak se město mění?
Hodně si pamatuji na 90. rok, když jsem
z Německa přijel poprvé po osmi letech.
To byla obloha ještě fialovo červená a už
deset kilometrů od Ostravy člověk cítil
všechny ty plyny. Všechno tady bylo rozbité. To se úplně změnilo, stejně jako se
změnila Praha.
I když v Praze mnohé změny vidím negativně. Centrum, to je čistá komerce, skoro
všechny dobré hospody jsou pryč a všude se
prodávají matrjošky. V Ostravě pocit té šílené komercializace nemám. A to se mi líbí.
Stýkáš se ještě s lidmi, o kterých je
tvůj román Moravská rapsodie? Máničkami, které sedávaly v 70. A 80.
letech v ostravských lokálech, z toho
nejčastěji Na společenstvu?
Na začátku 90. let ještě ano, teď už jen
minimálně. Už se stýkám s jinými lidmi.
Jaromír Konečný
• narozen v roce 1956 v Praze
• v Ostravě vystudoval
chemickou průmyslovku,
pracoval jako čistič kanálů
v NHKG
• v Německu přednášel na
Technické univerzitě v Mnichově kvantovou chemii
• cvičí kung-fu
• má pověst nemravného
a někde nechtěného autora
www.ostravainfo.cz
literatura
Ta stará banda na „Spolku“, už neexistuje.
Často bývám také s lidmi z Brušperku, kde
jsem vyrůstal. Poměrně často tam jezdím.
Zkus prosím pro neznalé vysvětlit tvoji pozici na literární mapě Německa.
Vydal jsem v Německu 14 knížek, z toho
polovinu pro mládež. Snažím se ale psát
tak, aby knihy mohli číst i dospělí. Příjem
z knih činí polovinu mých příjmů, dalším
podstatným příjmem jsou příjmy z vystoupení. Tedy z jevištní literatury pro dospělé.
Za rok mívám zhruba 120 vystoupení.
To znamená v průměru co třetí den
nějaké čtení, jestli dobře počítám…
Jde o nárazovky. V březnu, dubnu, květnu,
to čtu někdy i dvakrát denně. Přes léto pak
skoro nic a pak je zase dobrý podzim, skoro až do prosince. V lednu a únoru nemívám zase nic.
Ty frekvence ovšem znamenají, že
v Německu musí být o takovou formu literatury značný zájem.
Začátek 90. let, to byl přímo big bang jevištní literatury. A od té doby to jede. Poetry slamy bývají v každém větším městě,
někde i několik. Ze čtení se stal mainstream, který se prosazuje i v televizi. Stále
více mívám také vystoupení pro mládež ve
školách. Ovšem s potížemi.
Potíže vždycky každého zajímají…
Asi před šesti lety mi vyšla kniha Doktorspiele, česky Hry na doktora. Byl jsem
na školách zakazován, stal se z toho velký
skandál. Skoro dva až tři roky jsem žádné
vystoupení na škole neměl. Učitelé se báli
mne pozvat.
Tedy nálepka nemravného autora.
To také každého zajímá.
Ano. Problémy mám dodnes. Nedávno mi
jeden učitel z menšího německého měs-
J. Konečný na Colours of Ostrava 2014
www.ostravainfo.cz
Tady nikoho nezajímám. Sám se někdy divím,
že leckterý emigrant je v Česku stále vydáván
a já nic. Na druhou stranu, oni se o to snaží,
já se nesnažím.
ta volal, že mne nepozvou, protože prostě mají strach. Moc se mi omlouval. Jde
o různé školské rady, na kterých se dělají
porady, jestli mě zvát, nebo ne. Někdy mi
napíší, že mne pozvou, ale ať vynechám
některé kapitoly… Někdy se prý během porad i pořádně pohádají.
To si tě asi předem pořádně „vygůglují“, jak se teď v Česku říká.
Možná ani nemusí. Když mi čtení zakázali,
knížka Doktorspiele se začala skvěle prodávat. O zákazu psaly snad všechny noviny
včetně Der Spiegel. Díky zákazu jsem se
stal slavným. A prodala se i filmová práva ke knize, společnost 20th Century Fox
uvedla v srpnu film Doktorspiele do německých kin.
20th Century Fox? To přece znamená Hollywood.
Ano. Prý mají s tím filmem veliké plány.
To ti zavolali producenti z Hollywoodu?
Tak to úplně nebylo. Práva napřed koupila
německá filmová společnost Lieblingsfilm
z Mnichova. A pak tak dlouho hledali financování, až našli Fox.
Jak film hodnotíš? Předpokládám,
že jsi ho viděl...
Doktorspiele se mi líbí moc, už jsem ho viděl asi pětkrát. Byl jsem také ve Frankfurtu na premiéře.
Má film v Německu diváky? Jak si
stojíš jako filmový scénárista?
Film přišel do kin 28. srpna a byl hned po
prvním víkendu na druhém místě v žebříčku filmové návštěvnosti v Německu, hned
po americkém superhrdinském akčním filmu Strážci Galaxie.
Do poloviny října vidělo Doktorspiele asi
750 000 diváků. Nejsem scénáristou, jen
jsem napsal knižní předlohu, román, podle kterého byl film natočen. Scénář napsali
režisér Marco Petry a Jan Ehlert. Divím se,
že film ještě není v českých kinech. Jestli to
nebude tím, že jsem z Ostravy… (smích).
Vím, že na peníze se nikdy neptá, ale
já bych se zeptat chtěl.
Klidně to řeknu. Za práva jsem dostal 30 tisíc euro. Ale já žiju už 30 let v Mnichově, kde
se ženou platíme 1 700 euro měsíční nájemné a máme dvě děti. Takže jsem akorát poprvé v životě bez dluhů. Udělal jsem si výlet do
Tunisu, koupil nový mobil a taky tablet.
O čem vlastně je Doktorspiele?
Hry na doktora? Všude je to stejné. Asi
v šesti letech si vypravěč se svojí vzdálenou
sestřenicí hrají na doktory, ukazují si různé části těla, jak vypadají u holek a u kluků.
A ona se v jisté chvíli zeptá, jestli jsou všichni tak malí. Vypravěč je z té otázky traumatizován, deset let sestřenici nevidí. Až
právě po deseti letech má sestřenice přijet
na návštěvu a vypravěč má veliký strach.
Protože se mu kdysi vlastně vysmála.
CD Manifest
33
literatura
Přišlo jí to jako hodně povedený
vtip?
Jasně. Později za mnou poslala strejdu ze
Slovenska. Říkala mu: „Jarda mi píše, že
studuje. To on musí být určitě zavřený, jinak by nepsal takové věci.“
Tehdy jsem bydlel na studentské koleji, jejímž ředitelem byl slovenský farář Zloch.
Měl skoro osmdesát let a vždycky v noci
nás pomocí klíčové dírky kontroloval,
jestli nemáme na pokoji nějaké ženské.
Můj slovenský strýc přijel a se Zlochem,
který žádného jiného Slováka minimálně
pět let neviděl, se ožrali z flašky slivovice. Můj strýc mne pak vytáhl na chodbu
a říká: „Jardo, vím, že nestuduješ, že jste
jen na mě vymysleli se slovenským farářem komplot. Ale já stejně řeknu mámě, že
studuješ…“
Ovšem on se do ní po jejím příjezdu strašlivě zamiluje a po způsobu profesionálních svůdců ji chce ve svých šestnácti
letech svést…
Tobě vyšly česky jen dvě knihy. Moravská rapsodie a Hip Hop a smuteční marš. Moravská rapsodie je o životě v Ostravě za normalizace, Hip
hop a smuteční marš zase o životě
teenagerů v Německu…
Moravská rapsodie nyní vychází v Německu opět, ale pod jiným názvem. Měl jsem
s knihou úspěch v německém undergroundu, ale z běžného publika ji nikdo nekupuje. Každý si totiž myslí, že jde o vzpomínky
nějakého sudetského Němce. Tak v Německu titul Moravská rapsodie působí.
Mně ovšem zpočátku přišel ten titul jako
výborný, hlubokomyslný název. Jde přeci o excesivní vyprávění, rapsodii. Navíc
jsem si říkal, když mají Češi svoji Bohemian Rhapsody, mohou ji mít Moravané
také. V Německu nyní tedy kniha vychází
pod názvem Ostbeat – tedy něco jako Beat
z východu.
Kniha má také nový, autentický obal.
Ano je na ní snímek ze svatby známého
hosta restaurace Na společenstvu.
Nechystá se v Česku vydání další
knihy, když se o Jaromíra Konečného zajímá už i Hollywood?
Nechystá. Tady nikoho nezajímám. Sám
se někdy divím, že leckterý emigrant je
v Česku stále vydáván a já nic. Na druhou
stranu, oni se o to asi snaží, já se nesnažím.
V Německu také čekám, až za mnou někdo
přijde. Jenže v Německu za mnou chodí,
protože mne znají z mých vystoupení. Tady
mě nezná nikdo, protože tady nevystupuji.
Jaký je vlastně život v Mnichově?
Lidé žijí mnohem zdravěji. Jedí více zeleniny, nechlastají tolik, vyhýbají se
vepřovému, nekouří. To přinesl vysoce roz-
34
vinutý kapitalismus. Německo je na rozdíl
od Česka mnohem více křesťanským státem. Kultura je odlišná, řekl bych, taková
zabetonovaná. Je tam i méně humoru. Na
druhé straně zase panuje větší politická
korektnost. V Německu mají lidi v porovnání s Českem lepší sociální a zdravotní
zabezpečení. I když peněz kvůli sjednocení
už tam není tolik, co bývalo.
Myslel jsem tou otázkou více tvůj život.
Kromě práce s literaturou provozuji ještě
na webu antikvariát. I když, v lednu jsem
byl v Praze nakupovat knížky, které mi
dodnes leží doma neuspořádané v bednách. Jak přišel film, přišla i naděje, že teď
konečně to přijde, udělám díru do světa,
nebudu muset mít dvě zaměstnání a pracovat osmnáct hodin denně. Možná už
budu moci jenom psát knížky a občas vystoupit… Film přišel a nevím, co se stane.
Pořád nejsem v Německu v tom správném
bestselerovém formátu. Každý říká, že po
filmu se to změní, ale nevím…
Uvěřila matka alespoň strýci?
Když jsem přijel po revoluci, máma ještě
žila. To už jsem měl za sebou doktorskou
práci na téma vznik genetického kódu
a mámě jsem chtěl ukázat svůj doktorský
titul. Ona se ale vždycky jen smála a říkala: „Ty jsi falšoval razítka už ze syrových
brambor.“ Nikdy mi neuvěřila.
Tvůj univerzitní život bez ohledu na
matku ale stejně skončil.
Zabýval jsem se molekulární biologií. Ale
pak v Česku začala revoluce, při sledování
přenosů z Letné do mne vstoupila nostalgie a já začal zase psát. První povídku jsem
totiž napsal už ve dvanácti letech. Byla to
taková neslušná kriminálka pro mámu.
Dostal jsem za ni dva týdny domácího
vězení.
Takže po listopadu 1989 jsem začal zase
psát. Napřed česky, potom už vždy německy. Hned moji první povídku v němčině mi zveřejnili. Od té doby to jelo.
Asi málokdo ví, že jsi vyučoval v Mnichově na univerzitě a na wikipedii je
u tvého jména kromě údaje spisovatel také údaj vědec.
Všechno začalo tím, jak mne v Německu
někdy v roce 1983 pustili z utečeneckého
lágru. Dělal jsem pomocníka v kuchyni, čtrnáct hodin denně jsem drhnul hrnce. Šest
dní v týdnu, den jsem měl volno. O půlnoci
po práci člověk dostal jedno pivo a šel spát.
Na jeden malý pokoj s dalšími osmi chlapy
z kuchyně. Naštěstí jsem v Mnichově potkal
jedny Čechy, kteří mi vysvětlili, kde udělat
jazykový kurz, který byl zároveň kurzem
pro přijetí na vysokou školu. O sedm let
později jsem už v Mnichově, coby asistent
profesora, přednášel na Technické univerzitě cvičení z kvantové chemie.
Zní to trochu neuvěřitelně.
Když jsem psal mámě domů do Brušperku,
že studuji, tak řvala smíchy.
www.ostravainfo.cz
volný čas
Co vše se může také dít na věži. Camera obscura
Desítky zvědavých návštěvníků přilákal
ve středu 16. července na věž Nové radnice
projekt slovenské výtvarnice Lucie Scerankové pojmenovaný jako Pohlednice.
Sceránková, finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého a umělkyně žijící střídavě v Praze a Londýně, si na věž přivezla věci denní
potřeby, udělala do nich malé dírky a půjčovala příchozím. Kdo chtěl něco vidět, musel
se nejen podívat dovnitř, ale ještě si pořádně zakrýt hlavu připravenou černou látkou.
Tak ve výši 73 metrů na vyhlídce věže začal
fungovat princip camery obscury.
Vše se dělo v rámci projektu 555, což je
doprovodný program Ceny Jindřicha Chalupeckého. Lidé koukali do připravených
předmětů a také všude okolo. V prosluněném dni mnozí z nich byli na věži úplně poprvé a viděli, jak může být Ostrava
z výšky přinejmenším netradiční, ne-li
přímo krásná.
Hodně netradiční, ne-li přímo krásný byl
i počin mladé umělkyně, která všechny okolo neúnavně obdarovávala svým úsměvem.
Lucia Sceránková: Fotka není rám
Proč jste si pro ukázky své verze camery obscury vybrala zrovna vyhlídku na věži Nové radnice?
Do Ostravy jsem kvůli projektu přijela úplně poprvé, v pozici člověka, který v tomto
městě nikdy nebyl. Chodila jsem Ostravou
jako turistka a radniční věž mne velmi
upoutala. Vždyť jde o nejvyšší radniční
věž v České republice. Jako objekt se mi
hned moc líbila. Původně jsem plánovala
vytvořit průhled dovnitř věže, to však nešlo z bezpečnostních důvodů. Proto jsem
v místě vyhlídky připravila alternativní
plán: proměnit čtyři objekty běžného života na jednoduché optické aparáty.
Lidé tady nahlíželi do speciálně upravené holínky, krabice, kyblíku a…
A takové roury.
Ano, takové roury…
Připravila jsem za pomoci těchto předmětů instalaci, kdy lidé mohli vidět klasickou
vyhlídku trochu jinak. Fascinuje mne myšlenka, že camera obscura se může vytvořit
kdekoliv na světě. I s nějakými banálními
objekty. Souvisí to s myšlenkou, že fotka
není rám, nýbrž úkryt. Není důležitý rám
okolo, ale samotný obraz.
www.ostravainfo.cz
ty, který letos v Londýně vystavoval.
Už se těšil zpátky domů, tedy v jeho
případě do Ostravy. Je prý v ní mnohem klidněji.
To je pravda. I já mám v Praze mnohem
větší klid.
Jak jste vlastně s dnešní akcí na věži
Nové radnice spokojena?
Trošku to celé zkomplikoval vítr. Hodně fouká a camera obscura se kvůli tomu používá
obtížněji. Ale jinak jsem velmi spokojená.
Pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého včetně Vás tvořilo v pěti
různých městech. Vy jste si zrovna
Ostravu vylosovala?
Ostravu jsem jednoduše dostala. Každý
z finalistů dostal město, ve kterém měl vytvořit doprovodný program. Zadání znělo
vytvořit program pro veřejnost v negalerijním objektu.
Nic lepšího než radniční věž jste při
procházkách Ostravou nenašla?
Chodila jsem v Ostravě různými místy
a byla jsem také nadšená z Dolní oblasti Vítkovic. Architektura, velkolepá atmosféra, to
se mi moc líbilo. A hlavně také Gong.
Je Vám známo, že mezi Ostravou
a Vašimi rodnými Košicemi panují
nadstandardní vztahy a že jde dlouhé desítky let o partnerská města?
To tedy ne. To jsem opravdu nevěděla.
Nyní žijete střídavě v Praze a v Londýně. Dokážete specifikovat největší
rozdíl mezi těmito metropolemi?
V Praze je mnohem pomalejší a příjemnější tempo. Praha je přátelská, vychází vstříc
obyvatelům. V Londýně je vše mnohem
náročnější, velký stres.
To v podstatě říká i Jiří Surůvka, výtvarník a docent Ostravské univerzi-
O Projektu 555
„Naším cílem je v průběhu celého roku přinášet kvalitní současné umění k co nejširší
veřejnosti. Cítíme, že prestižní umělecká
cena s dlouhou a významnou historií, jako
je právě Cena Jindřicha Chalupeckého,
musí hrát roli propagátora, mluvčího a obhájce umění. Jedním z klíčových nástrojů je
program 555, který přímo vybízí k interakci s veřejností. Lidé v Ostravě tak mohli potkat Lucii Scerankovou, seznámit se s jejím
dílem, metodou tvorby i jejím významem.“
Ondřej Horák,
Společnost Jindřicha Chalupeckého
O Lucii Scerankové
Lucia Sceranková vystudovala v ateliéru
Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Její současná tvorba
se koncentruje na práci s fotografií. Scerankovou zajímá vztah fotografického
obrazu k realitě, schopnost naší vizuální
reflexe skutečnosti a možnosti ovlivňování
jednoho druhým. Fotografuje imaginární
scenérie, inscenované nebo nalezené situace. Bez použití digitálních zásahů ručně přetváří realitu. Zajímá ji práce s iluzí
a vliv jemných manipulací na další fungování obrazu a jeho asociační potenciál.
zdroj: Společnost Jindřicha Chalupeckého
Camera obscura
Camera obscura (z lat. temná komora) je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem
v jedné stěně. Světlo z vnější scény
po průchodu otvorem dopadne na
konkrétní místo na protější stěně.
Optické zařízení bylo používané
jako pomůcka malířů a předchůdce
fotoaparátu.
35
literatura
Ota Filip
Ostravy se člověk nezbaví
dy s rodiči naproti Nové radnice. A když
si na ty naše fotbalové zápasy, nás fajnových kluků z levého břehu řeky Ostravice
ze čtvrti kolem Nové radnice, proti „barabům“ z kolonie Na Kamenci vzpomenu, na
rvačky po zápasech, které jsme my, „fajnoví“ povětšinou prohráli, tak mě zachvátí
podivný smutek, že to všechno sebral čas,
který už se nikdy nevrátí.
Navštěvujete město ještě někdy?
Po roce 1989 jsem byl v Ostravě několikrát,
s manželkou Marií i dcerou Hanou, abychom nezapomněli, kde jsme v Ostravě bydleli a kde můj tatínek míval kavárnu. Bylo to
na rohu Nové radnice, tam co je dnes vědecká knihovna. A naproti přes ulici, v tehdejší
Johannyho ulici číslo 41, jsme před válkou
v prvním poschodí bydleli. Bezručova ulice
ve Slezské Ostravě, kde jsem se narodil, ta
už je zbouraná, neexistuje. Moc mě to mrzí
a snad ještě více, že ve Slezské Ostravě na
Bezruče zapomněli. Petr Bezruč, ve světové literatuře vysoce ceněný básník, dnes na
Slezské už ulici nemá.
Váš otec ale míval dříve cukrárnu
a malou kavárnu také ve Slezské Ostravě i v ulici Zámostní.
Domy, co v ulici Zámostní stávaly, jsou
už taky zbourané. Ostrava je pro mne, jak
jsem už často napsal a publikoval, z velké
části zbouranou vzpomínkou na mládí,
ruinou.
Není v současné české literatuře
autora, který by se v tolika knihách
věnoval Ostravě jako pětaosmdesátiletý Ota Filip. Rodák ze Slezské
Ostravy, který v roce 1974 odešel
do německého exilu, popisuje ve
svých dílech Ostravu předválečnou,
ve svých pamětech vzpomíná i na
své pronásledování v tomto městě,
na rok 1968 i postupnou normalizaci. Náš rozhovor vznikal v útulném
domě manželů Filipových v poklidném bavorském městečku Murnau
am Staffellsee pod Alpami.
Pane Filipe, vzpomenete si tady, ve
stínu Alp, ještě vůbec někdy na rodnou Ostravu?
Musím přiznat, že s Ostravou mám problém. Ne, že bych si na Ostravu nevzpomněl, ale musíte mne chápat, že po čtyřiceti
letech v zahraničí, kde jsem se musel, abych
přežil, „zabydlit „ v cizím jazyku, se mi
Ostrava časem vzdalovala a možná i odcizovala. Ovšem Slezská, jak jsem ji poznal
v mládí, mě teď fascinuje svou tehdejší, jak
dnes říkáme, „multikulturou“, která ve mně
zanechala české, polské, německé i židovské
stopy. Právě se pokouším o těch stopách,
36
dnes už opravdu „zavátých“ neúprosným
časem a jeho historickými bouřemi, napsat
nový román, nejprve v němčině, jak žádá
můj mnichovský nakladatel a potom česky.
Dá-li Pán Bůh.
Nový román? To mne zajímá. Může
se už mluvit o podrobnostech?
Zatím má román název, přeloženo do češtiny, Škaredé středy. Jde o příběhy z četných
škaredých střed v Československé republice v třicátých letech, za protektorátu a potom do roku 1989, které mě a mou generaci
krutě postihovaly dějinnými katastrofami,
nacistickou okupací, druhou světovou válkou, rokem 1948 a tím, co po něm následovalo, srpnem 1968, jakož tragédiemi,
které jsme si – já i mí hříšní vrstevníci po
tak zvaném vítězném únoru 1948 a až do
Husákovy normalizace – zavinili sami.
Vyprávění románu, kdy na sebe škaredé
středy tematicky navazují, začíná zase Ostravou. Ostravy se člověk nezbaví.
Máte nějaké nejčastější vzpomínky
spojené s Ostravou?
Hodně často vzpomínám na to, jak jsme
v bývalé dělnické kolonii na Kamenci
hrávali jako kluci fotbal. Bydlel jsem teh-
Z čeho ten pocit pramení?
Možná, že bych se neměl přiznávat k tomu,
že bych byl moc rád, kdyby si město na mě
po roce 1989, když padl komunistický systém, kdy už bolševici skončili na smetišti
dějin, vzpomnělo. Jenomže si nevzpomněl
nikdo. V Ostravě mi zůstali už jen dva kamarádi: spisovatel Miroslav Stoniš, což je
jeden z mých nejlepších kamarádů, a doktor Lubomír Petr, bývalý redaktor nakladatelství Profil. Lubošovi vděčím za to, že
měl v roce 1967 odvahu prosadit do programu Profilu můj první ostravský román
Cesta ke hřbitovu, román, který prokurátor Voda, když mě v Ostravě v březnu 1970
soudili pro podvracení republiky, označil
za buržoasně-dekadentní literaturu.
V mládí jste byl fanouškem SK Slezská Ostrava, později jste svoji žurnalistickou dráhu začínal jako sportovní redaktor Mladé fronty. To byste
mohl alespoň mít povědomí o tom,
jak si dnes stojí ostravský Baník.
Pro Baník, pro mne však vždy jen SK Slezská Ostrava, tluče mé fotbalové srdce. Můj
otec Bohumil byl v druhé polovině 20. let
funkcionářem SK Slezská Ostrava, podílel se na stavbě stadionu na Střelnici. Tam
jsme s tatínkem nevynechali jediný zápas.
Do tatínkovy cukrárny a malé kavárničky
na Zámostní chodili po zápase na Střelnici
všichni hráči, když vyhráli, tak na maminčiny pověstné kremrole a na Bzeneckou
www.ostravainfo.cz
literatura
lipku, nevím, proč právě na Bzeneckou
lipku, ale utkvěla mi v paměti, a na partii
mariáše. Když prohráli, tak si na účet otce
Bohumila, aniž by se ptali, dali dva nebo
tři panáky kvitu a šli domů.
Znal jste se s hráči SK Slezská dobře?
Sahali si na mne před zápasem pro štěstí. Na zápas vycházeli fotbalisté na hřiště
na Střelnici z dřevěných kabin, u kterých
jsem stával. Sáhli mi na hlavu, prohrábli
mi vlasy a řekli: „Pro štěstí, Otíku.“ Když
SK Slezská pohrála, tak jsem radši hned po
zápase utekl domů.
Z toho je asi dostatečně zřejmé, proč
má pro vás někdejší název SK Slezská Ostrava takový význam…
Popravdě řečeno, trochu mne ten dnešní
název Baník mrzí. Jakýpak Baník? Ten
klub, to je, jak jsem už řekl, SK Slezská Ostrava. Baník je umělé jméno, vždyť žádná
šachta už v Ostravě dávno už není a kdo
z dnešních hráčů vůbec někdy byl v dole?
Určitě ani jeden. Ale jak Baník Ostrava
hrál nebo hraje, to na dálku pomocí počítače sleduji každou neděli večer. Když nedávno prohrál v Liberci 6:0, tak jsem si jen
povzdechl: „Ježíšmaria!“
Ale zase předtím Baník vyhrál 0:1 na
Spartě. To je přece hodně slavné vítězství, které by mohlo mnohé rány
kompenzovat?
Já vím, já vím, že to mnohé kompenzuje.
Ale 6:0 v Liberci? To mne hrozně naštvalo. Jak může moje SK Slezská, prý Baník,
prohrát 6:0? Ten klub, to je přece kus mého
bývalého domova!
Jenže teď je Vaším domovem bavorské Murnau. Zajedete si někdy
alespoň do Mnichova podívat se na
vlastní oči, jak hraje slavný Bayern?
V Mnichově jsme s manželkou 25 let bydleli v blízkosti olympijského stadionu, kde
FC Bayern hrával. Jednou jsem tam šel
s manželkou a Bayern zrovna doma s RotWeiss Essen prohrál sedm nula! Tak jsem
na milionáře z FC Bayern zanevřel. Na novém stadionu Bayernu, říkáme mu „bílá
pneumatika“, jsem ještě nebyl. FC Bayern
mě nezajímá, když, tak se na zápas podívám v televizi.
Byl jsem nemocný se srdcem, mám potíže
s dechem. Dříve jsem tady prolezl a slezl
všechny hory v okolí i četné vrcholky v Rakousku. Ve švýcarském Engadinu jsem
třikrát běžel slavný Engadinský maratón,
lyžoval jsem, jezdil hodně na kole. Pokud
ale jde o mé povolání, tak to jsem v posledních čtyřech letech zanedbal. Nechtělo se mi
psát, snad jen dvě nebo tři stránky, drobné
věci, které jsem publikoval v jednom pražském časopise, protože v mém rodném
velkoměstě, v Ostravě, která se ráda chlubí
svou světovou kulturností, neexistuje dnes
ani jedno opravdu literární nakladatelství
a nevychází tam ani jeden poněkud významnější časopis zabývající se stavem kulturního života ve městě. A pokud jde o mne:
až teď mne zase posedla chuť něco napsat,
začal jsem, už jsem se k tomu přiznal, psát
román o škaredých středách, které otrávily
nejen můj, ale i život mé generace. Jsem na
stránce 112. Ještě asi 300 stran mi zbývá.
To máte počty stran při psaní spočítané už dopředu?
Přibližně… Teď píšu dvě hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne. A když nemám
chuť, nedělám nic. To se snad dá pochopit,
když je člověku jednou pětaosmdesát. To
si pak místo psaní raději zajdu k „našemu“
Italovi v létě na zmrzlinu-spaghetti se šlehačkou, v zimě na capuccino s pořádným
kusem tiramisu nebo tartuffa.
Spokojený život německého penzisty…
V Německu bývalo velkou výhodou sociální zabezpečení umělců. Když jsem do Německa v roce 1974 přišel, hlásil jsem se do
důchodové pokladny a do zdravotního pojištění pro umělce, kde jsem jako spisovatel
měl velice výhodné finanční podmínky. Šetřili jsme, takže jsme si mohli dovolit koupit v Murnau, jižně od Mnichova v okrese
Garmisch-Partenkirchen, řadový domek.
Důchod nám stačí a já si občas napsáním
knížky ještě něco přivydělám. Kdybychom
měli za řadový domek s malou zahrádkou
platit v naší krajině pod Alpami nájem, tak
by nás dnes stál kolem 1 500 euro měsíčně.
Murnau bychom si asi dovolit nemohli.
Jak moc je nyní čten Ota Filip?
V Japonsku vyjde můj román z prostředí
první světové války v Alpách Děda a dělo.
Japonce prý teď první světová válka v Evropě hodně zajímá a Děda a dělo jim, alespoň mi to psali z Japonska, dává odpovědi
na mnohé otázky z nedávných dějin Evropy.
Ještě před čtyřmi roky jsem rád jezdil na čtení v německých městech, kam mě především
zvali knihkupci. Ale cesty už mě unavovaly,
tak jsem „předčítací kariéru“ už ukončil.
V roce 2010 jsem jako hostující docent
na univerzitě v Drážďanech přednesl německy pět přednášek na téma „Verspätete
Abrechnungen“ – „Opožděné účtování“.
V přednáškách jsem se pokusil shrnout mé
padesátileté zkušenosti spisovatele a tak
trochu i novináře. „Opožděné účtování“
vyšlo v němčině knižně. Několik studentů
germanistiky o mně napsalo a obhájilo své
doktorské práce. Nejvíce si cením doktorské
práce Afgánce dr. Hussuma, mám dojem
z univerzity v Göttingenu, který rozebral
můj román Děda a dělo, a knihy dr. Jana
Kubici z univerzity v Olomouci „Spisovatel
Teď píšu dvě hodiny dopoledne a tři hodiny
odpoledne. A když nemám chuť, nedělám nic.
To se snad dá pochopit, když je člověku jednou
pětaosmdesát.
Možná je to také tím, že jak člověk začne jednou fandit SK Slezská Ostrava,
tak už pak k žádným jiným klubům
nemůže navázat ten správný vztah.
To máte pravdu. Vztah k SK Slezská ty další vztahy překrývá. Žádné jiné vztahy už
později tak intenzivní nebyly. SK Slezská
Ostrava je součástí mého mládí, to není
a nikdy nebyl pomíjející nebo dočasný
vztah, to je kus času z mého života.
Když ne návštěvami fotbalu, čím si
krátí čas spisovatel na penzi pod
Alpami?
www.ostravainfo.cz
Městečko Murnau am Staffelsee
37
literatura
mecké občanství, byl jsem akademií zvolen za řádného člena.
Autor a jeho dílo
Ota Filip“. Kniha, Kubicova doktorská práce obhájená na univerzitě v Olomouci, vyšla
česky před dvěma roky v Brně v nakladatelství Větrné mlýny. Rád bych ji vydal v mém
rodném městě, ale v Ostravě je, pokud jde
o literární nakladatelství, pustina…
Jako autor musíte být zájmem nejen
Japonců potěšen.
Pokud jde o náklady a vydávání mých knih,
na čtenářský nezájem v Německu nebo
v Evropě si nemohu naříkat. Státní stipendium jsem dostal v letech 1999 až 2000 na
psaní Sedmého i Osmého životopisu. Mohl
jsem psát v klidu ve vile Massimo v Římě.
Vila patří od 19. století německému státu.
Příslušné německé ministerstvo uděluje
stipendia umělcům, posílá je do vily Massimo a umožňuje jim bez starostí, které
přinášejí všední dny, pracovat. Od pobytu
ve vile Massimo miluji Řím. Kdybyste se,
pane Králi, dočetl, že jsem v loterii vyhrál, dejme tomu dva miliony eur, tak mi
nepište do Murnau, protože bych se hned
přestěhoval do Říma, konkrétně do čtvrti
Trastevere na levém břehu řeky Tibery.
Co vás na Římu tak přitahuje?
Čtvrť Trastevere je pro mě ta pravá Itálie
a Římem bez každodenních nájezdů hord
moderních barbarů, kteří si říkají turisté. Atmosféra a způsob života mimo Itálii
zaplavenou tak zvanými turisty, jsou pro
mne jedinečné. Ten organizovaný zmatek
života, který člověk pozná a zažije, když do
Říma a do Itálie nevstoupí zatížen informacemi z turistických průvodců, je zážitek
na celý život. V Římě vlastně nefunguje
nic, ale v gruntu nějakým záhadným způsobem vlastně všechno.
Stejně je to zvláštní. Žijete v jednom
z nejspořádanějších míst už tak spořádaného Německa a sníte o rušném
Římě.
38
Paradox to je, to je pravda. Ale těch míst,
kdy bych chtěl žít, je víc. Patří k nim kouzelné městečko Sausalito na severním konci
Golden Gate Bridge v San Franciscu, kde na
univerzitě v Berkeley studovala a profesorovala v oboru sémantiky naše dcera Hana.
A taky bych chtěl žít alespoň dva roky v New
Yorku na 42. ulici, v tom obrovském zmatku, měl bych hned za rohem, na Broadwayi,
nejzajímavější divadla na světě, kousek
dále, na Páté Avenue, celosvětově proslulé galerie a několik málo stanic podzemní
drahou dole na East-Side hospodu, kterou
v druhé generaci vede madame Ester, původem ostravská židovka, jejíž rodina stačila
město ještě před škaredou středou dne 15.
března 1939 opustit. Od roku 1942 vyvařuje
madame Ester v New Yorku české švestkové
knedlíky a českou svíčkovou.
A co Česká republika? Ta Vám vůbec
nepřijde při těchto úvahách na mysl?
Můj kamarád z brněnského magistrátu mi
před třemi lety nasadil „brouka“ do hlavy,
že bych se měl z Murnau přestěhovat do
Brna. A že by mi při tom stěhování pomohl. To mne potěšilo, ale řekl jsem mu:
„Milý Mojmíre, ta nabídka přišla o třicet
let později. Teď, po čtyřiceti letech v cizině, by návrat do vlasti byl pro mne zase jen
novým exilem.
V Mnichově jste členem Bavorské
akademie krásných umění. Co takové členství obnáší?
Jde o čtyři stovky let starou, velice váženou
akademii. Obsahuje čtyři sekce – literaturu, divadlo, výtvarné umění a film. Každá
z těch sekcí má třicet členů. Do akademie
se nelze přihlásit, musíte být zvolen. Noví
členové se volí jenom poté, když někdo
z původních zemře. Byl jsem členem – korespondentem od roku 1979. Tehdy jsem
ještě nebyl německým státním občanem,
ale „azylantem“. Až když jsem získal ně-
Předpokládám, že rodákem z Ostravy jste v akademii jediný.
To ano. Jsem hrdý na to, že mne do akademie zvolili za řádného člena, navíc ještě po
takovém člověku, jakým byl Peter de Mendelssohn. Tento vymikající literární historik prožil dvanáct let v americkém exilu
s Thomasem Mannem a vydal v osmdesátých letech jeho deníky, které nositel Nobelovy ceny za literaturu ve své závěti dovolil
publikovat až dvacet let po smrti. Se synem
Thomase Manna, s historikem Golo Mannem, rovněž členem akademie, autorem vynikajícího životopisu frýdlanského vévody
Valdštejna, jsem měl možnost dopodrobna
diskutovat o mém románu Valdštejn a Lukrecie. V akademii se scházíme pravidelně
každý druhý měsíc na přednášky, čteme
z našich nových knih a diskutujeme o nich.
V Mnichově nám „pokrokoví“ proletáři
nadávají, že akademie je veliká snobárna
a autoři, kteří píší a publikují v bavorském
nářečí, nám zase trpce vyčítají, že ignorujeme bavorskou literární kulturu a že v Bavorské akademii krásných umění převažují
přistěhovalci, což souhlasí…
Je vůbec v Bavorské akademii krásných umění ještě někdo, kdo má cokoliv společného s Českou republikou?
Na můj návrh přijali jako člena – korespondenta Milana Kunderu. Kundera by se
ani nemohl stát řádným členem, což mne
mrzí, protože není německý státní občan,
je Francouz… Jako člena – korespondenta
jsem prosadil slovenského básníka Ivana
Kadlečíka, který bohužel v září 2014 zemřel
a v osmdesátých letech byl jako člen – korespondent všemi hlasy přijat Václav Havel.
Jaký je rozdíl mezi korespondentem
a řádným členem?
Korespondent nemá hlasovací právo. A počet členů – korespondentů, vesměs umělců
z ciziny, není jako u řádných členů omezen.
Dbáme však, aby jako korespondenti byli
zvoleni opravdu významní umělci.
Akademie zasedá v Mnichově, předpokládám…
Bavorská akademie krásných umění zasedá
v bývalé residenci bavorských králů. Stát
přidělil akademii celé čtvrté poschodí paláce. Přednáškový sál byl kdysi reprezentační
jídelnou, když měl král více hostů a v místnosti, kde zasedáme, stojí nádherně vyřezávaný, už více než sto roků nepoužívaný
pracovní stůl z bývalé kanceláře bavorského krále Bedřicha II. Chtěl jsem si ten stůl
kdysi koupit. Správa residence mi sdělila, že
není na prodej a že i kdyby na prodej byl,
tak nejméně za 50.000 eur, takže chuť na
královský psací stůl mě ihned přešla…
Dá se tedy nyní označit Murnau za
Vaš nový domov s velkým D?
www.ostravainfo.cz
literatura
•
•
•
•
•
•
•
Ota Filip
narozen v roce 1930 ve
Slezské Ostravě
Ostravu zmiňuje v knihách
jako Nanebevstoupení
Lojzy Lapáčka ze Slezské
Ostravy, Cesta ke hřbitovu,
Sedmý životopis, Osmý čili
nedokončený životopis.
Nyní pracuje na románu
Škaredé středy, rovněž
spojeném s Ostravou.
Za Cestu ke hřbitovu získal
Ota Filip v roce 1967 Cenu
města Ostravy.
V Německu je Ota
Filip nositelem četných
literárních cen.
V Ostravě působil jako
redaktor zaniklého
nakladatelství Profil. Po
srpnu 1968 se živil jako
pomocný dělník nebo řidič.
V Ostravě byl v roce 1970
odsouzen podle § 198 tr.
zák. odst. A za hanobení
socialistického zřízení k 18
měsícům vězení.
Napsal jedenáct románů,
sedm z nich dvakrát –
tedy česky a německy.
Do němčiny překládal
díla českých spisovatelů
a básníků Jana Skácela,
Oldřicha Mikuláška,
Ludvíka Vaculíka, Lenky
Procházkové, Ivy Kotrlé
a dalších.
Nejen teď, ale už několik let. Máme v Murnau spoustu dobrých přátel. Němci nás přijali výborně, měl jsem také po příchodu do
exilu štěstí, že jsem mohl psát a publikovat
německy, češtinou bych se tady neuživil.
Drsná pravda exilu je jednoduchá: když
přijdete do exilu, nesmíte čekat s brekem,
až se někdo nad vámi slituje, ale musíte
ukázat, co ve vás je, co umíte a čím demokratickou společnost, váš nový domov,
obohatíte. Mnozí nadaní se v západních
demokraciích jako exulanti neprosadili. To
je, bohužel, také osud exilu.
všechny jsou uchovány a k dispozici v Bavorské státní knihovně.
My „doma“ jsme zase byli moc rádi,
že Svobodnou Evropu můžeme slyšet… Ale pracoval jste ještě i pro
běžná německá média, jako ctihodný Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Psal jsem pro Frankfurter Allgemeine
Zeitung skoro celé čtvrt století komentáře o východoevropské politice, na straně
třetí nahoře satirické poznámky a někdy
i recenze a celostránkové reportáže. Ale
ne vždy se mi všechno v německém tisku,
v rozhlase i v televizi podařilo. Pokusím se
vylíčit jeden příběh…
Tak zkusme…
Když zemřel 7. listopadu 1989 moravský
básník Jan Skácel, volala mi moje německá nakladatelka Monika von Schoeller. Prý
spolu pojedeme do Brna na pohřeb. Paní von
Schoeller nedbala na mé námitky, že mne do
ČSSR nepustí. Volala kvůli tomu německému
ministrovi zahraničních věcí Hansi – Dietrichu Genscherovi. Ten na československém
velvyslanectví v Bonnu zařídil, abych na
hraničním přechodu u Znojma dostal na pohřeb do Brna vízum na 24 hodin. V té době
už padla Berlínská zeď. Pohřeb se konal
15. listopadu. A toho dne občané takzvané
NDR jezdili ve svých trabantech do Vídně
na fotbalový zápas NDR versus Rakousko
a prokazovali svou totožnost na hraničním
přechodu u Znojma do Rakouska jen občanskými průkazy. Já jsem na udělení víza na
24 hodin do Brna musel na československé
straně hranice čekat čtyři hodiny.
Revoluce se tehdy asi zdála na tom
hraničním přechodu v nedohlednu,
něco z říše nevyplnitelných snů.
No právě. Po pohřbu se šlo k Janovi Trefulkovi zapíjet mrtvého. Sešlo se tam skoro celé
budoucí vedení Občanského fóra. Pili jsme
výbornou slivovici a já jsem se kolegů coby
exulant zeptal: Co děláte pro revoluci? Vždyť
už se to všude kromě Československa hroutí? Ujistili mne, že revoluce přijde v Praze
nejdřív po Vánocích, teď se připravují na
pečení vánočního cukroví a muži se starají
už o vánoční stromky a kde sehnat dárky…
S touto informací z těch nejpovolanějších
kruhů mě paní von Schoeller ještě před půlnocí dovezla do Vídně. V hotelu jsem si jen
zdřímnul a před snídaní napsal a odeslal
hotelovým faxem do redakce Frankfurter
Allgemeine Zeitung komentář, v něm jsem
na sedmdesáti řádcích sdělil, že v Československu je všechno „na kočku“, je to tam
umrtvené jako v Albánii. A že jestli v Československu vypukne cosi jako převrat či dokonce revoluce, tak až po Vánocích nebo po
Novém roce, protože český lid se chystá na
pečení vánoček, stará se o vánoční stromky
a o dárky. Můj pesimistický komentář vyšel
17. listopadu 1989 a toho dne to v podvečerní Praze začalo… Ještě v poledne jsem byl
komentář hrdý, ale večer jsem naříkal a utěšoval se: „Ježíšmarija, to je průšvih!“ Ale zaplať Pán Bůh, že to i v Praze konečně začalo.
O 23 let později jste už z rukou prezidenta Václava Klause přijímal na pražském hradě u příležitosti 28. října Medaili za zásluhy o stát v oblasti umění.
S panem Klausem jsem se osobně neznal.
Poprvé mne i s rodinou pozval na Hrad
u příležitosti 28. října v roce 2010. Dodnes
pamatuji na vynikající moravské víno, které
se podávalo. Potěšilo mne, že Václav Klaus
četl moje články, které vycházely v německých novinách. O dva roky později přišel
z Hradu dopis, že mi prezident Klaus uděluje vyznamenání. V souvislosti s vyznamenáním si říkám, že jsem v cizině v dobách
Husákovy normalizace svou publikační
činností snad něco ve prospěch vlasti ovlivnil a alespoň částečně tak pro postupně poztrácenou vlast něco učinil.
O exilu jistě musíte vědět mnoho
jako dlouholetý spolupracovník Rádia Svobodná Evropa.
Byli jsme za tu stanici financovanou v Mnichově americkou vládou Američanům
vděčni. V mém případě jsem byl rád, že
jako externí spolupracovník Radio Free
Europe mohu v RFE v češtině odvysílat
mé komentáře, úvahy, recenze, satirické
poznámky. České texty, které jsem napsal
a od roku 1974 do roku 1991 odvysílal na
vlnách RFE, obsahují přes tisíc stránek,
www.ostravainfo.cz
39
výtvarné umění
Zářivé krystaly Bohumila Kubišty v Ostravě
„Byl intelektuálně zdatný a to mu
komplikovalo život,“ říká o malíři Bohumilovi Kubištovi Karel Srp,
kurátor, který na tři měsíce zaplnil
ostravský Dům umění Kubištovým
dílem i dílem jeho následovníků.
„Je to fenomenální postava českého výtvarného umění,“ nešetří Srp
chválou výtvarníka, který zemřel
v pouhých čtyřiatřiceti letech na
nemoc, která začátkem 20. století
kosila Evropu – španělskou chřipku.
Kubišta zemřel mladý, chudý a vlastně
v posledních třech letech svého života ani
nemaloval. Musel sloužit v armádě, aby
měl z čeho žít. Kromě Jana Zrzavého neměl
mezi českými výtvarníky mnoho přátel,
jeho díla byla spíše vystavována v Německu než v rodných Čechách.
Při přípravě ostravské Kubištovy výstavy se
historici umění vrhli na archivy. Na otázku,
že o tak známé osobnosti, které navíc nežila příliš dlouho, musí být známo snad vše,
krčí Karel Srp rameny a odpovídá: „Dříve
se moc nepátralo, jeho dílo nebylo dlouho
zpracované, Kubišta byl až opomíjen.“
A jedním dechem dodává, že složitý až dramatický Kubištův život by byl zajisté vynikajícím námětem na filmový scénář.
Kurátoři, průzkumníci Kubištova života, se
tak museli vydat například až do Vídně, kde
ve válečném archivu (Kriegsarchiv) pátrali po podrobnostech ojedinělého Kubišova
činu. Jako dělostřelec rakousko-uherské armády se v roce 1914 podílel na potopení francouzské ponorky Curie v přístavu v Pule.
„Kubišta za to dostal vysoký Leopoldův řád,
kterého si cenil. Ovšem mylně se domníval,
že i jeho kolegové z výtvarných kruhů v Pra-
40
ze budou nadšeni z toho, že se na potopení
francouzské ponorky podílel. Naopak. Ti se
snažili vymazat Kubištu z dějin českého výtvarného umění. Kubišta byl velice zdatný
umělec a oni velice dobře věděli, že nemají
na jeho výtvarné kvality. Díky akci s ponorkou se jim skutečně Kubištu podařilo ve 20.
A 30. letech vysunout z výtvarného provozu.
A nebýt Jana Zrzavého, tak by Kubištovo
jméno zaniklo,“ míní Karel Srp.
Nápad uspořádat Kubištovu výstavu se
v Ostravě zrodil po výstavě Černá slunce,
která představila před dvěma lety v Domě
umění práce českých výtvarníků první poloviny 20. století. A podle Srpa to byl právě
Kubišta, který české výtvarné umění 20.
století formoval.
„Kubišta byl zakladatelem českého moderního umění s velkým Z, to je z této výstavy
jednoznačné. Jsou zde přítomny všechny jeho významné obrazy a v konfrontaci
s pracemi jiných malířů, jako jsou práce
Emila Fily nebo Vincence Beneše, si divák
najednou uvědomí tu jedinečnou sílu Kubištových obrazů. Tu jedinečnost. Tu neopakovatelnost.“
Životopis Bohumila Kubišty 1884–1918
1884 (21. 8.) – narozen ve Vlčkovicích, nedaleko Hradce Králové. Matka Marie, otec
neznámý. Později sám uváděl, že je jeho
otcem německý šikovatel dělostřelectva,
pocházející původně ze Sudet.
1896–1903 – studoval na reálce v Hradci
Králové. Jeho o rok starším spolužákem byl
budoucí malíř Vincenc Beneš (1883–1979),
s nímž v té době sdílel společný podnájem.
1904–1905 – studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlaha Bukovace. Z Akademie odešel, jelikož nepřijal
Bukovacův zastaralý, impresionisticky laděný způsob malby. Ve své další tvorbě se
inspiroval dílem norského expresionisty
Edvarda Muncha, jehož výstava se konala
v roce 1905 v Praze. Docházel do soukromé
školy malíře Karla Reisnera na Vinohradech. S grafickými technikami se poprvé seznámil díky rytecké škole Eduarda Karla.
1905 (říjen) – nastoupil jako jednoroční
dobrovolník pevnostního dělostřelectva
v istrijské Pule. Následně složil talentové
zkoušky a začal studovat na Reale Instituto delle Belle Arti ve Florencii. Z výuky byl
ale zklamán a školu předčasně opustil.
1907 (18. 4. – 18. 5.) – první výstava Osmy
v Královodvorské ulici č. 16 nedaleko Prašné brány. Včetně Pittermana, který coby
student Akademie prezentoval svá díla
odděleně, zde vystavovalo osm umělců –
Bohumil Kubišta, Emil Filla, Max Horb,
Antonín Procházka, Otokar Kubín, Willi
Nowak, Bedřich Feigl.
1907 (28. 9. – 12. 10.) – výstava Bohumila
Kubišty společně s Václavem Špálou v Novém Bydžově.
1907 – měl společný ateliér s Vincencem
Benešem v Nerudově ulici č. 36 na Vinohradech. V pozdější době docházelo k záměně autorství u některých jejich obrazů.
Často navštěvoval přednášky z optiky prof.
Čeňka Strouhala a scházel se s prof. fyziky
V. Posejpalem, který pracoval na pokusech
s barevnými spektry a rozkladem světla
a barev, což Kubištu velice zajímalo.
1908 (22. 6. – konec července) – v Topičově salonu se uskutečnila druhá výstava
Osmy – té se již zúčastnil i Vincenc Beneš
a Linka Procházková. Zastoupili zesnulého
Horba a Kubína, který byl v Itálii.
(podzim) – Kubišta se účastnil výstavy
v bytě manželů Procházkových ve Vlašské
ulici na pražské Malé Straně.
1909 (od konce března do konce června) –
pobýval v Paříži. Navázal kontakt s Henri
Matissem, Pierre-Albert Marquetem, Pierre Bonnardem, Othon Frieszem, navštívil
ateliér Antoine Bourdella a seznámil se
s Augustem Rodinem.
(červenec) – povolán na vojenské cvičení
do Puly.
(prosinec) – odjel opět do Paříže, aby se
podílel na přípravě XXXI. výstavy Spolku výtvarného umění Mánes, která se následujícího roku uskutečnila v Praze pod
názvem Les Indépendants (Nezávislí). Finančně jej podporoval F. X. Šalda a spisovatelka Žofie Pohorecká.
1910 (březen) – Kubišta byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes.
1911 (leden – únor) – byl zastoupen na XXXV.
výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes.
(17. 2.) – vyšel Kubištův článek „Boronali
a Topič“, který reagoval na aféru s obrazem,
namalovaném oslí oháňkou a následně
přijatém na pařížském Saloně nezávislých.
www.ostravainfo.cz
výtvarné umění
Článkem se cítil být dotčen malíř Josef
Ullmann, který 22. února 1911 inzultoval
Kubištu v kavárně Union. Vše se řešilo
soudní cestou, Kubišta spor vyhrál.
(20. 2.) – roztržka ve Spolku výtvarných
umělců Mánes mezi progresivním jádrem
mladých a staršími členy. Mánes opustila většina mladých autorů, Kubišta byl mezi nimi.
(květen) – výstava Kubišty v Kouřimi.
Vstoupil zpět do Spolku výtvarných umělců Mánes.
(červen) – výstava ve výkladu knihkupectví Josefa Pelcla v Ječné ulici v Praze.
(3. 8.) – Kubištův pražský ateliér navštívil
Ernst Ludwig Kirchner a Otto Mueller –
Kubišta tak navázal přímé kontakty se
skupinou Die Brücke a následně s představiteli berlínské Neue Secession.
(říjen) – byl jmenován záložním poručíkem dělostřeleckého pluku.
(podzim) – seznámil se s malířem Janem
Zrzavým, dochovala se jejich bohatá korespondence z let 1912–1915.
(18. 11. – 31. 1.) – Kubišta vystavoval v Berlíně na IV. výstavě Neue Secession jako
spolupracovník skupiny Die Brücke.
1912 – vystavoval na V. výstavě Neue Secession a X. výstavě Sturmu v Berlíně.
S obrazem Koupání mužů se zúčastnil
výstavy v Kolíně nad Rýnem. Podle vzpomínek Willy Nowaka pobýval v roce 1912
delší čas v Německu.
1913 – vystavoval s Neue Secession
v düsseldorfské galerii Leonarda Tietze
a v budapešťském Nemzeti szalon. Tato
výstava byla následně prezentována ve
Co:
Kdy:
Kde:
Vstupné:
Karel Srp, kurátor výstavy
Lvově. Vystavoval na XLIII. členské výstavě Mánesa.
(květen) – na vlastní žádost se nechal aktivovat do Puly. Téhož roku povýšil na důstojníka a byl převeden na pevnost Punta Christo.
1914 – zúčastnil se mezinárodní XLV. výstavy Spolku výtvarných umělců Mánes.
(duben) – na VI. výstavě Neue Secession
v Berlíně byl zastoupen třemi obrazy.
(20. 12.) – za Kubištova velení byla potopena nepřátelská ponorka Curie. Jejím
úkolem bylo vniknout do hlavního přístavu rakousko-uherského válečného loďstva
v Pule. Za daný hrdinský čin byl Kubišta
vyznamenán.
1915 – Kubišta povýšil na dělostřeleckého
nadporučíka a následně i na setníka. Kromě vykonávání vojenských povinností se
věnoval i tvorbě.
1917 – závěr roku Kubišta trávil v Čechách, kde se seznámil se Zdenou Janderovou. Sílu lásky dával své vyvolené
najevo formou bohaté korespondence.
1918 (28. 10.) – účastnil se demonstrací
na Václavském a Staroměstském náměstí
v Praze. Byl mezi prvními důstojníky, kteří přísahali věrnost nově vzniklé republice. Jako setník a velitel obrněného vlaku
měl být poslán na Slovensko do boje proti
Maďarům. Cestu však překazila Kubištova nečekaná nemoc.
(27. 11.) – Bohumil Kubišta zemřel o třetí
hodině odpolední ve vojenské nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Jako oficiální příčina úmrtí byl stanoven zápal
plic. Krátce po Kubištově smrti se v tisku objevily nekrology od Josefa a Karla
Čapkových, Vlastislava Hofmana, Jana
Konůpka, F. X. Šaldy a Jana Zrzavého.
Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění / 1905–2013 / Průniky / Střety / Přesahy
2. 10. 2014 – 4. 1. 2015, denně kromě pondělí 10.00–18.00 hodin
Dům umění, Galerie výtvarného umění Ostrava, Moravská Ostrava
plné 100 Kč, zlevněné 50 Kč, v neděli vstup volný
www.ostravainfo.cz
41
DIVADLO
Tereza Vilišová
Vláčení zavazadel nejrůznějšími směry
Hned dvě prestižní ceny – Cenu
Alfréda Radoka a Cenu Thálie získala letos herečka Tereza Vilišová.
Letos se také tato ostravská rodačka rozhodla po devíti letech opustit
angažmá v Divadle Petra Bezruče
a odejít na volnou nohu. V roli Anny
Kareniny je ji možno vidět v brněnské Redutě nebo v Praze Na zábradlí. A také u Bezručů, kde stále
hraje dívku Amy v komedii Můj romantický příběh.
Končící rok 2014 byl pro Vás evidentně výjimečným. Dvě prestižní ocenění za roli Amy u Bezručů a zároveň
odchod z tohoto divadla po devíti
letech. Děláte si už pro sebe nějaké
hodnocení?
Zatím nejsem ve stavu, kdy bych měla nějaký výsledek. Ten, myslím si, budu mít, až
budu mrtvá... Ale pocit momentální spokojenosti mám. Třeba z toho, že jsem se
na jaře odhodlala jít na volnou nohu. Co
se ocenění týče, pak to byl hodně úspěšný
rok. Nikdy jsem o ničem takovém nesnila,
že by se urodilo tolik cen… Že by se vůbec
nějaká urodila. Sama pro sebe jsem si toto
období nazvala jako „Cesta k sobě“. Možná
42
to souvisí i s tím, že mám letos Kristovy
roky. Řekla jsem si, že už jsem dost stará
na to, abych začala dělat věci tak, jak je
chci a jak je cítím. Jsem tedy momentálně
spokojená z toho, že si své směřování vybírám sama. Uvidíme, jak to půjde. Změna
teprve začíná.
Účinkováním v Praze, Brně i Ostravě
se dostáváte do jakéhosi trojúhelníku, ve kterém stále cestujete Českou
republikou. Jak takové cestování
zvládáte?
No, někdy je toho hodně. Když mne ale
práce baví, tak mi to nijak nevadí. Je to
něco za něco. Kdybych se bála cestování,
nikdy v Brně nenazkouším Annu Kareninu
a v Praze Na Zábradlí Boarding Home –
maximálně hořký. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Dokud nemám děti, je cestování
samozřejmě snadnější. Nevidím v tom problém.
Anna Karenina mi přijde zvláštní tím,
že se zároveň hraje v Brně i v Praze.
Vše vzniklo kvůli tomu, že vedení brněnské
Reduty přesídlilo do Prahy Na zábradlí.
A vzalo si několik svých představení s sebou. Hrají se tak nyní ve dvou městech.
Pro vaše fanoušky v Ostravě se tak
nabízí nebývalý luxus. Mohou si
vybrat směr, kterým na Vaši Annu
Kareninu vyjedou. Jestli na jih do
Brna, nebo na západ do Prahy.
V Ostravě ovšem asi Annu Kareninu
neuvidíme…
To nevím, kdyby někdo Annu Kareninu do
Ostravy pozval, bylo by to milé. A pokud
jde o ty fanoušky, už jsem několik přátelských „zájezdů“ zorganizovala. Naplníme
auto a jedeme s přáteli do Brna společně.
A zatímco se chystám na představení, oni
například navštíví vilu Tugendhat, nebo
prozkoumají brněnské kavárny, či atmosféru města. Pak jdou do divadla. A pak
zase spolu cestujeme zpět. Je to velmi příjemné.
Na Annu Kareninu láká vynikající
plakát, jehož autorem je fotograf
Vladimír Kiva Novotný (viz titulní
strana). Na plakátu jste vyfotografována s cigaretou. Předpokládám, že
ta cigareta je jen divadlo.
To ano. Ale asi jako většina lidí jsem si pubertálním obdobím s cigaretami prošla.
Je pravdou, že nekouřím. Ovšem podobné
stylizace mi nevadí. Beru je jako práci.
www.ostravainfo.cz
DIVADLO
Ten plakát je opravdu hodně dobrý.
Považujete ho za Váš nejlepší v kariéře, nebo máte ještě i další favority?
Moc se mi například líbily fotky k plakátům,
které fotil fotograf Petr Hrubeš k představením Divoká kachna a Evžen Oněgin, ty
se opravdu povedly moc. Myslím, že jsem
měla u Bezručů štěstí právě na fotografa Petra Hrubeše, libí se mi jeho práce. Vlastně
všechno, co nafotil. I když na těch fotkách
nejsem... Fotku Anny Kareniny mám moc
ráda. Myslím, že přesně vystihuje téma
Anny Kareniny. Její skrytou vášeň, která se
najednou probudí. Zavřené oči a zažehnutý
oheň... Ale jestli je nejlepší? To nevím.
Nyní tedy žijete v Praze?
Žiju různě.
Různě?
Spíš jsem si to teď zvolila tak, že se soustředím na hledání práce, která mě zajímá. A ta se mi teď nabízí na různých
místech. Proto žiju různě a mezi městy
pendluji. Čas na hledání „hnízda“ teprve
přijde. Vlastně se mne teď všichni pořád
ptají, kde bydlím a já nevím, proč je to pro
všechny tak důležité...
Jde jen o to, jestli jste opustila Ostravu.
Já to tak ale vůbec nevnímám. Jen jsem
změnila styl fungování. Na jednom místě,
v jednom angažmá jsem byla devět let a to
je, myslím si, už dost dlouhá doba. Nechtěla jsem vyhořet. Nechtěla jsem se stát opakujícím se automatem. Beru to prostě tak,
že jsem změnila styl života.
Projevily se nějak na Vašem rozhodování Vaše divadelní ceny? Nebo
pro Vás byly jen takovým nečekaným bonusem?
To vůbec ne. Ani v nejmenším. To bych byla
asi hodně naivní. Jakože jsem dostala ceny,
tak teď začne nový život. To byl spíš takový
hezký bonus, jak říkáte. Že se celé období
u Bezručů tak neočekávaně završilo.
Nyní natáčíte v ostravském studiu
Českého rozhlasu spolu s Norbertem
Lichým Adama a Evu Karla Šiktance. Je to pro vás jediná nová práce
v Ostravě?
Je to momentálně jediná nová práce v Ostravě – rozhlasová. Jinak ale pořád, už
sedmým rokem, pracuji na severní Moravě
jako zdravotní klaun pro o.p.s. Zdravotní
Klaun. To je taková moje druhá milovaná
profese. A pak samozřejmě ještě dohrávám
u Bezručů.
Sedm let zdravotním klaunem? Baví
Vás to?
Baví mne to pořád stejně vášnivě. A navíc si
stále více uvědomuji, jaký má ta práce vývoj
a smysl. Že to není nic, co bych vnitřně opakovala, co je jasné a dané. Mám pořád na
čem pracovat, nejde o žádnou hotovou věc.
www.ostravainfo.cz
Výtvarné umění je pro mne dobrý relax a baví
mě nejenom v galeriích. Právě jsem dočetla knihu
o Medě Mládkové. Moc jsem se z ní poradovala.
Jak se to pozná, že nejde o hotovou
věc?
Protože se pořád něčemu novému učíte.
A musíte se učit dál. Protože se v nemocnicích setkáváte pořád s novými a novými
lidmi v nejrůznějších situacích a na to nefunguje žádné rutinní opakování osvědčených dovedností... Nebo naopak potkáváte
dlouhá léta stejné děti, které jsou pořád
nemocné a jejich prognóza není moc optimistická. Tak pořád musíte vymýšlet,
čím je překvapíte a potěšíte. Klaunování je
založeno na improvizaci a maximální empatii a schopnosti rychlé kreativity v daný
moment. A to chce nekončící a poctivý trénink. Zrovna teď jsem se vrátila ze třídenní dílny ve Vídni. Bylo to perfektní.
kou palbou potopil ponorku. Taková
story by se určitě hodila i jako námět
nějaké divadelní hry.
To je pravda. Někdo by to mohl napsat
a pak mne do toho obsadit. To bych brala.
Jak často se za klauna měníte?
Někdy mám pocit, že denně. Když ráno
vstanu a věci tak úplně nevycházejí. Něco
rozbiju, do něčeho narazím… Ale za dětmi
do nemocnic a za seniory do domovů se
dostanu tak osmkrát až desetkrát měsíčně. Vždy jde o tři hodiny klaunování plus
přípravu a pak také čas na zhodnocení jednotlivých klauniád. Když je více divadelní
práce, stávám se klaunem méně. A naopak.
Záleží na mně, jak si vše zkoordinuji.
Ale pojďme k Vašim začátkům. Navštěvovala jste v Ostravě Herecké
Studio Mileny Asmanové. Jak takové
studio fungovalo?
Šlo o normální studium herectví určené
lidem, kteří studovali střední nebo vysokou školu nebo už pracovali. Bylo to tedy
odpolední a večerní studium. Do Studia byly přijímačky jako na konzervatoř.
Po dobu mých gymnaziálních studií vše
fungovalo tak, že jsem byla dopoledne
na gymplu v Porubě a odpoledne jsem
měla každý den v Hereckém Studiu výuku praktických předmětů jako na konzervatoři: zpěv, tanec, step, šerm, hereckou
i hlasovou výuku. Bylo to naprosto vynikající. Ve Studiu jsme často trávili soboty
i neděle. Naprosto famózní. A pro mě velice formativní roky.
•
•
•
•
•
Tereza Vilišová
narodila se v Ostravě
v roce 1981
vyrůstala v ostravském
Zábřehu
byla devět let herečkou
Divadla Petra Bezruče
získala Cenu Alfréda
Radoka i Cenu Thálie
nyní na volné noze
Ví se o Vás, že máte v oblibě výtvarné umění. Už jste si stihla prohlédnout výstavu Bohumila Kubišty
v Domě umění?
Ještě ne, ale už si to plánuji a těším se.
Jsem ráda, že takové výstavy v Ostravě
jsou. Výtvarné umění je pro mne dobrý
relax a baví mě nejenom v galeriích. Právě
jsem dočetla knihu o Medě Mládkové. Moc
jsem se z ní poradovala.
Kubištova výstava se Vám určitě
bude líbit. A myslím, že i jeho příběh, který výstavu provází. Bohumil
Kubišta je patrně jediným českým
výtvarníkem, který kdy dělostřelec-
Určitě byste mohla dělat Kubištovi
múzu.
Anebo bych mohla hrát samotného Kubištu. Ivana Hloužková hrála také v představení Tichý Tarzan v divadle Na provázku
roli fotografa Miroslava Tichého. Ale to by
se opakovalo...
Ano, byl by z vás dokonalý úspěšný
střelec ponorek…
Anebo ta potopená ponorka...
Kde studio sídlilo?
Ve zkušebnách Národního divadla moravskoslezského.
Takže jste ráno vyrazila ze Zábřehu, kde jste bydlela, do Poruby na
gymnázium, odtud pak do centra do
divadla a večer zpátky do Zábřehu?
Nebyl to náhodou tak trochu nácvik
na Vaše dnešní cestování?
Vidíte to. Jo. To byl nácvik pozdější „migrace“. Je pravdou, že jsem si nedávno uvědomila, že celý život sebou vláčím nějaká
zavadla. Teď už třeba řídím vozidlo, takže
je mnohé jednodušší. Ale uvědomuji si, že
zatímco některé kolegyně chodí do divadla
jen s kabelkou, tak já většinou něco táhnu.
Třeba tašky z nemocnice s klaunským kostýmem a rekvizitami. Pořád s sebou něco
vláčím.
A to nejrůznějšími směry.
Ano.
43
Volný čas
Jakub Mazůch
Jak se tančí v Ostravě a jak v kolumbijské býčí aréně
Michaela Gatěková
Michaela Gatěková a Jakub Mazůch. Stále známější ostravské taneční duo uspořádalo v Ostravě
historicky první taneční festival
Ostrava – Dance for People. Lidé
ve dvou červnových dnech tančili
v multižánrovém centru Cooltour
stejně jako v martinovském klubu
Rock & Roll Garage. „Chtěli jsme
roztančit kohokoliv,“ říká tanečník
Mazůch. „Myslím, že se to povedlo.“
První ročník ostravského Dance for
People, co to pro Vás znamená?
Jde o jediný multižánrový taneční festival
pro širokou veřejnost v Ostravě. Vznikl
zejména díky projektu Ostrava Evropské
město sportu 2014. Byla to velká výzva,
ale díky dotaci města Ostrava jsme mohli
uspořádat skutečně velkolepý festival na
kvalitní úrovni.
Nastal čas dělat v Ostravě velké taneční festivaly?
44
Jakub Mazůch
Určitě ano. Každého půl roku pořádáme
v ostravském klubu Fabric akci nazvanou
Největší taneční karibik párty v Ostravě.
Je založena na stylu karibských a jiných
latinsko-amerických tanců, které rozhýbou bez přehánění každého. Vše co s mou
taneční partnerkou děláme, se snažíme
organizovat na profesionální úrovni, proto také kolem nás přibývá spousta dalších
schopných a akčních lidí (právě i z oblasti
Karibiku) a zároveň chceme lidem ukázat
tanec v tom nejlepším světle – jako umění
a ne jen jako sport, ale také vhodné rekreační a relaxační vyžití či jen kvalitní pobavení.
A je tedy podle Vás tanec skutečně
umění? Mnozí tanec označují jako
sport.
To je nekonečná debata.
Možná sportovní umění…
Možná... Za sport je tanec označován, jelikož se v něm soutěží.
Pojďme na červnový Dance for People. Zkuste festival popsat někomu,
kdo na něm vůbec nebyl.
Lidé se zájmem o tanec mohli v rámci
Dance for People absolvovat taneční lekce
s profesionálními lektory z Kuby, Brazílie,
Portugalska. Takzvané taneční workshopy
vedl například také pan Jaroslav Kuneš,
uznávaný český profesionální lektor, tanečník a choreograf společenských tanců
a tance všeobecně. Kurzy se konaly v Tanečním klubu Akcent Ostrava v Hrabůvce.
To je náš domovský klub se třemi krásnými sály a vynikajícím zázemím.
Dance for People začal v pátek 6. června
v multifunkčním centru Cooltour na Výstavišti – Černé louce. Večer byl stylizován
do společenských tanců a tanga argentina, swingu, valčíku nebo polky. Během
pestrého programu vystoupili tanečníci
nejrůznějších stylů a pro hosty bylo připraveno nejedno překvapení. Dokonce se
během jednoho vstupu nečekaně jeden
muž vyznal své snoubence, když pro ni vy-
www.ostravainfo.cz
volný čas
hrál v amatérské soutěži šperk od Swarovského. Moderovat večer přijela Mahulena
Bočanová – společně s panem Kunešem
večeru dodala neuvěřitelný šmrnc. Lidé
byli skutečně nadšení.
Završení bylo v sobotu 7. června v martinovském klubu Rock & Roll Garage a večer byl zaměřen na karibské tance. Hrála
vynikající kubánská kapela, s lidmi tančili rodilí Kubánci, vystupovali špičkoví
umělci, mistři ve svém oboru – například
Patrik Ulman – vicemistr světa v electric
booggie. Večerem opět provázel Jaroslav
Kuneš. Vše jsme chtěli pojmout tak, aby se
lidé cítili jako v Karibiku na pláži.
Povedlo se?
Povedlo. Lidé byli spokojení, zpěváci z Karibiku dělali show na pódiu, vystupoval jeden
profesionál za druhým. Pointou bylo roztancovat a rozhýbat co nejvíce lidí. Karibská
hudba je na to ideální – nenechá jediného
návštěvníka chladným. Probíhá to spontánně – říká se tomu animace – tanečník
tancuje jednoduchou a zábavnou choreografii a lidé se přidávají. Rytmus a atmosféra všechny strhne a už kroutí boky, mávají
rukama… Tak to jde celý večer.
li na všelijakých místech a akcích, vždy minimálně se stovkou nových lidí. Uspořádali
jsme například takzvané flashmob přímo
v obchodním centru Forum Nová Karolina
na schodech. Tančili jsme ve školní třídě,
několik lidí tančilo dokonce na věži Nové
radnice. Vše lze najít již na stránkách festivalu www.danceforpeople.cz.
Na velkých akcích nás tančilo dvě stě i tři
sta. Hýbat se může každý, stačí se nebát.
My Evropané jsme pořád trochu uzavření.
V Karibiku pustíte hudbu a lidé nevydrží
sedět. To je právě myšlenka festivalu. Zpřístupnit tanec všem. Ukázat, že je to umění,
krása pohledět a jednoduché začít. Ať lidé
odcházejí obohacení o nádherný kulturní
zážitek a nabití energií.
Odnášejí si energii?
Po festivalu nám přišly stovky vzkazů, že
načerpaná energie stačila lidem na celý
další měsíc. Co návštěvníkům dáváme, oni
nám vrací úsměvy. Začali naši akci přezdívat Happy festival. Neviděl jsem během
festivalu člověka, který by jen tak seděl
a nebavil se. Všichni rozzáření, úsměvy od
ucha k uchu.
Hýbat se může každý, stačí se nebát.
My Evropané jsme pořád trochu uzavření.
V Karibiku pustíte hudbu a lidé nevydrží sedět.
To je právě myšlenka festivalu.
Připravovali jste se na Dance for People nějak speciálně?
Na festival jsme vymysleli speciální choreografii. Byla na písničku Pharrella Williamse s názvem Happy. Je to známá píseň
a choreografie na ni byla úplně jednoduchá, aby ji zvládl opravdu každý. Během tří
měsíců před festivalem jsme sestavu tanči-
Bude v roce 2015 ročník číslo dvě?
Bylo by to super. Letošní festival se konal
jen díky dotaci z projektu Ostrava Evropské město sportu 2014, proto jsme si také
mohli dovolit nechat vstupné za symbolickou cenu 150 Kč. Náklady na festival jsou
vysoké a bez dotace z města bychom jej
organizovat nemohli. Druhý ročník by byl
fajn, musíme hledat možnosti. Jsme sice
jen malé ryby, ale zato jsme velmi akční.
Chtěli bychom využít také myšlenku festivalu pro charitativní účely.
Michaela Gatěková a Jakub Mazůch,
to jsou také pravidelné taneční kurzy.
Kurzy vedeme v Ostravě již sedmým rokem. Za tu dobu jimi prošlo přes 1 000 tanečních nadšenců.
Předpokládám, že Ostravanů.
Nejenom. Jezdíme vyučovat i do dalších
měst v okolí, nyní nově pořádáme kurzy
také v Brně. Učíme vesměs dospělé, páry
i jednotlivce. Vedeme také přípravku s dětmi ve věku od 5 do 11 let. Nabízíme výuku společenských tanců, takový plesový
balíček. Jde o tance jako waltz, tango, cha
cha, polka, k tomu ještě samostatně salsu
a další karibské tance. Vedeme kurzy pro
začátečníky i pro pokročilé.
Jaké je věkové rozpětí účastníků?
Dospělí k nám chodí od osmnácti let, už
jsme měli i více než sedmdesátileté účastníce a účastníky. Vesměs to není omezeno,
záleží na každém, jak se cítí.
Za jak dlouho se stihne člověk něco
naučit?
Taneční kurz má osm lekcí, každá je dlouhá hodinu a čtvrt.
Takže nějakých dvanáct hodin čistého času, jestli dobře počítám, stačí
člověku k tomu, aby se uměl po parketě alespoň trochu pohybovat?
Samozřejmě, je to individuální, ale ano.
Víte, nevím, proč tomu tak je, ale často se
nám stává, že v jedné skupince jsou buď
všichni šikovnější, nebo jsou trochu pomalejší. To teď nemyslím ve zlém. Ale jsme
schopni zvolit různou náplň. Nemáme totiž
žádné předepsané osnovy, snažíme se k lidem přistupovat individuálně a jako lidi…
•
•
•
•
•
•
•
www.ostravainfo.cz
Michaela Gatěková
a Jakub Mazůch
organizátoři prvního
tanečního festivalu
Ostrava – Dance for People
mistři Evropy v salse 2013
2. vicemistři Světa v salse
pro rok 2013
stříbrní medailisté ze
Světových her v Kolumbii
2013
zlatí medailisté ze
Světových tanečních her
na Taiwanu 2013
organizátoři tanečních
kurzů nejenom v Ostravě
více na www.mgdance.cz
www.danceforpeople.cz
45
Volný čas
Chodíme po kurzech společně na drink
a pořádáme taneční víkendy a jiné zajímavé akce.
Jaký je všeobecně zájem?
Naštěstí jsme žádný z kurzů nikdy pro
nezájem nemuseli rušit. Sály jsou naplněny,
kurzy se staly naší hlavní prací. Zřejmě
také značně dopomohly různé televizní
show.
Lze nějak měřit obliba jednotlivých
tanců?
Je to zatím stále sezónní záležitost. V zimě
lidé více uvítají klasické tance, přes léto
zase raději kubánskou salsu.
Vy sám jste chtěl být tanečníkem odjakživa?
To ne, můžou za to moji rodiče. Už v šesti
letech mne jednoduše přihlásili do
nejbližšího tanečního kroužku od našeho
bytu. Tím bylo Studio-Line v DK Akord
a lekce vedla paní Martina Pišťáčková.
Dodnes jsem jí velmi vděčný, že mě naučila
tak milovat tanec.
Takže Vás prostě od šesti let začal
bavit tanec…
No, to zjistíte později. V šesti letech jsem
chtěl být fotbalovým brankářem, taneční
partnerky mě musely nahánět po fotbalovém hřišti. V roce 2001 jsem přestoupil
do TK Akcent k panu Jaroslavu Kunešovi,
hned prvním rokem jsme se s mou
tehdejší partnerkou Sabinou Liberdovou
stali vicemistry ČR v juniorské kategorii
a v roce 2003 jsme už byli ve finále na
mistrovství světa latinskoamerických
tanců v Litvě.
M. Gatěková a J. Mazůch na stupních vítězů v Kolumbii
S tancem jste toho zřejmě projel
hodně.
S latinsko-americkými tanci prakticky
celou Evropu. V roce 2008 jsme s mou
nynější partnerkou Michaelou Gatěkovou
přidali do našeho repertoáru i salsu. Ta se
na mistrovstvích tančí zvlášť. Loni jsme
se dostali nejdál, kam jen to vlastně vůbec
šlo. Na 9. ročníku Světových her (olympiáda neolympij-ských sportů), pořádaných
v Kolumbii ve městě Cali, jsme slavili
obrovský úspěch. Přímo v centru kolumbi-
jské salsy jsme pro ČR vytančili stříbro.
Kolumbijský pár zvítězil. Tančilo se v býčí
aréně pod širým nebem, dokonce před
finálovým kolem i pršelo, takže hrozilo
odsunutí soutěže. Našeho úspěchu byly plné
noviny. V býčí aréně nám ve stoje aplaudovalo osmnáct tisíc místních diváků – to
je zážitek, na který se nezapomíná.
Stejný pocit jsem měl letos po skončení
našeho tanečního festivalu Dance for
People. Brečel jsem třicet minut v kuse –
štěstím.
V Trojhalí
46
www.ostravainfo.cz
o nás
Ostravou s průvodci
Tematické prohlídky s průvodcem Ostravského informačního servisu si za několik let
své existence získaly mezi Ostravany i přespolními zástup věrných účastníků.
Také v roce 2014 jsme uspořádali mnoho
zajímavých akcí, vycházek a cykloprohlídek, na které si našlo cestu několik stovek
návštěvníků. Ti měli mimo jiné příležitost
projít se po málo známých hornických koloniích v okolí Hranečníku, ostravských
kostelech nebo se ocitnout na pódiu jedné
z nejlepších scén v Česku – Arény – během
prohlídky s názvem Ostravská divadla. Nejúspěšnější akcí ale byla záříjová procházka
po nejvýznamnějších vilách Moravské Ostravy, kterou kromě průvodců provázelo
také krásné letní počasí. Díky laskavosti
a vstřícnosti majitelů slavné Špačkovy vily
měli účastníci prohlídky jedinečnou možnost prozkoumat výjimečně zachovalý interiér této prvorepublikové stavby. Reakce
návštěvníků jasně dokládaly, že to byl velký
zážitek.
A na další spoustu jedinečných akcí se můžete těšit také v roce 2015. Jako novinku jsme
se rozhodli zavést pravidelné sobotní komentované prohlídky Moravskou Ostravou
(bližší informace na www.ostravainfo.cz
nebo tel.: 599 443 096), jež budou určeny nejen pro turisty ale samozřejmě i pro místní,
kteří se chtějí dozvědět více o historii svého
města.
Kromě toho ale budeme také pokračovat
v pořádání tematických akcí. Velmi zajímavou novinkou bude procházka s názvem
„Obchodní domy“. V centru Ostravy se totiž
nachází celá řada ať už bývalých nebo stále fungujících obchodních domů, z nichž
některé jsou skutečnými unikáty. Bude to
skvělá příležitost zavzpomínat, jak se nakupovalo dávno před vznikem supermarketů.
Další atraktivní akcí bude vycházka pořádaná ve spolupráci s Galerií výtvarného
umění v Ostravě po nejzajímavějších sochách a jiných uměleckých objektech v centru města, jejíž součástí bude i hodinová
prohlídka Domu umění.
Neměli byste si ale nechat ujít ani další plánované prohlídky. Opět se uskuteční komentované procházky socrealistickou Porubou,
malebnými Vítkovicemi nebo secesním Přívozem. Vrátí se také pikantní bod programu
komentovaných prohlídek – oblíbená „Ostrava, město neřestí“. Seznam všech akcí
OIS naleznete na zadní straně této ročenky
nebo na www.ostravainfo.cz.
ANKETA
1. Váš největší (kulturní) zážitek?
2.Jmenujte významnou osobnost Ostravska.
Lucie Schneidrová, živnostník
1. Film „Velká nádhera“ výborně popisující
dekadenci
současného Říma.
2. Ilonka Rozehnalová a její okrašlovací
spolek.
Jiří Burakowski, OSVČ
1. Mým největším
zážitkem bylo Mistrovství světa v lat i n sko - a mer ic k ýc h
tancích v ČEZ Aréně.
Ostrava každý rok patří k nejlepším pořadatelům mezinárodních
soutěží. Pověstná atmosféra publika je známa po celém světě.
2. Doc. Mgr. Marek Eliáš, Ph.D. – světově uznávaný vědec v oblasti molekulární
biologie, patriot ostravského regionu.
Působí na Ostravské univerzitě, kde vede
výzkumný tým zahraničních vědců.
Veronika Ježová, úřednice
1. Návštěva Landek
Parku, i když jsem
z Ostravska, tak teprve
po ní jsem si uvědomila, jak musí být profese
horníka náročná.
2. Ivan Lendl – skvělý
tenista a velký milovník umění.
Z prohlídky Ostravské kostely
Z prohlídky Vily Moravské Ostravy
www.ostravainfo.cz
Tomáš Černý, IT specialista
1. Frankofonní noc
v Minikinokavárně,
která do Ostravy přinesla zajímavé francouzské filmy.
2. Uvedu celou skupinu osobností – havířovské muzikanty
z Apatheii.
Mgr. Aneta Kožušková, učitelka
1. Letošním největším zážitkem byl
jednoznačně festival
Colours of Ostrava
a z komornější scény
úžasný jazzový koncert kapely Ostrich
Quartet v Parníku.
2. Naskakují mi jména
jako Marie Rottrová, Jarek Nohavica,
Hana Zagorová...
47
Vyhlídková věž
připravuje...
8. března
Vítkovice
22. března
Jarní výstup na haldu Emu
5. dubna
Ostrava – město neřestí
6. dubna
Velikonoce na věži
18. dubna
Po schodech na věž
26. dubna
Přívoz
24. května
Po městských hradbách
30. května
Den dětí s ostravskými pověstmi
7. června
Cykloprohlídka – Starý Zábřeh
21. června
Obchodní domy
27. června
Ostrava v barvách noci
25. července
Ostrava v barvách noci
29. srpna Ostrava v barvách noci
12. září
Po schodech na věž
27. září
Za dobrým skutkem na ostravské hrady
10. října
Tajemství ostravských soch
25. října
Poruba
29. a 30. října Podzimní prázdniny na věži
17. listopadu
Radnice v proměnách času
4. prosince
Mikuláš na věži
24. prosince
Vánoční tradice na věži
1. ledna 2016
Nový rok na věži
ISBN 978-80-905662-3-1
ISSN 2336-2065
www.ostravainfo.cz

Privátny nacionalizmus – Košice 27.3. – 30.4.2014 PDF

zde - Alliance Française de Pardubice

zde. - Suchohrdly u Miroslavi